II.ÚS 3139/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3139/17 ze dne 24. 4. 2018 N 80/89 SbNU 217 Doměřená daň v intencích trestního rozsudku jako společný závazek obviněných   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 3139/17 ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, AK se sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 25 Cdo 3100/2016-289 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015 č. j. 44 Co 481/2012-241 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na úhradu podílů z částky jím zaplacené na daních, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1) P. F., zastoupeného JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou, AK se sídlem Riegrova 1378/1, Brno, 2) R. K. a 3) P. B., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, AK se sídlem Ambrožova 6, Brno, jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 25 Cdo 3100/2016-289 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015 č. j. 44 Co 481/2012-241 bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tyto rozsudky se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení 1. Podle pravomocných rozhodnutí trestních soudů stěžovatel společně s vedlejšími účastníky spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění ke dni 26. 5. 2008, (dále jen "trestní zákon"). Stěžovatel spáchal tento trestný čin jako hlavní pachatel; vedlejší účastník 1) jako organizátor, protože trestnou činnost zosnoval, a současně jako pomocník. Vedlejší účastníci 2) a 3) měli jen postavení pomocníků. Všichni vedlejší účastníci vozili do stěžovatelovy garáže alkohol, který stěžovatel dále prodával. Inkasované prostředky odevzdával za dohodnutou provizi vedlejšímu účastníkovi 1). Za alkohol skladovaný u stěžovatele však nebyla odvedena spotřební daň z lihu. Tím stěžovatel a vedlejší účastníci způsobili státu slovy trestního zákona značnou škodu. 2. Ještě před vydáním prvostupňového trestního rozsudku vydal Celní úřad Brno (dále jen "celní úřad") platební výměr na spotřební daň z lihu, který byl v roce 2005 nalezen ve stěžovatelově garáži během domovní prohlídky. Podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění ke dni 12. 4. 2007, (dále jen "zákon o spotřebních daních") se obecně za plátce této daně považoval ten, kdo skladoval nebo dopravoval vybrané výrobky ve větším množství nebo je uváděl do volného daňového oběhu, aniž by prokázal, že jsou zdaněné nebo že je nabyl oprávněně bez daně. Konkrétně pro daň z lihu pak platilo, že plátcem daně jsou právnické a fyzické osoby podle § 4 odst. 1 písm. f), které skladují nebo uvádějí do volného daňového oběhu líh, který je předmětem daně [viz § 66 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních]. Daňová povinnost ve vztahu k nalezenému alkoholu ve výši 540 865 Kč proto podle tohoto ustanovení dopadala na stěžovatele. Kvůli prodlení při úhradě daně mu celní úřad doměřil ještě daňové penále ve výši 547 027 Kč. Stěžovatel celkovou dlužnou daň i penále uhradil. Trestní soud vzal uhrazení způsobené škody v potaz jako významnou polehčující okolnost při úvaze o trestu. 3. Stěžovatel se po vydání trestního rozsudku obrátil na Městský soud v Brně (dále též jen "městský soud") s civilní žalobou proti vedlejším účastníkům. Požadoval, aby jim městský soud uložil povinnost zaplatit mu příslušný podíl z částky, kterou státu na daních uhradil. Městský soud jeho žalobě vyhověl. Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") však v odvolacím řízení rozsudek městského soudu změnil a žalobu stěžovatele zamítl. Vznik a úhrada celního dluhu znamenají jen vznik a splnění daňové povinnosti. Je věcí trestního práva, že pojem škody vztahuje k určení rozsahu zkrácení zájmu státu na neuvádění nezdaněného lihu do oběhu. Trestní rozsudek nedával podklad pro vznik solidární daňové odpovědnosti všech osob, které se na skladování nebo dopravě vybraných výrobků podílely. Ta neplynula ani z § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, jak stěžovatel namítal. Toto ustanovení sice v době rozhodování krajského soudu již uvádělo, že za daň společně a nerozdílně odpovídá také fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela. Tato část ustanovení se ale v zákoně o spotřebních daních objevila až dne 1. 4. 2010, tedy po vydání platebního výměru, který stěžovatel splnil. Nárok stěžovatele podle krajského soudu nestál na tom, že by uhradil "škodu" v soukromoprávním smyslu a že by mu na základě trestního rozsudku svědčilo právo regresu po solidárně odpovědných vedlejších účastnících. To platí tím spíše k té jeho složce, která je v poměru k dani příslušenstvím představujícím penále a náklady vymáhání, tedy opět ne škodou. 4. Stěžovatel se následně obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. Namítal, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by majetkové důsledky trestného činu nesl jen on. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele zamítl. Podle jeho judikatury je právní vztah mezi daňovým poplatníkem a správcem daně vztahem veřejnoprávním. Daně jsou důležitým nástrojem fiskální politiky státu, neboť slouží k získání prostředků pro úhradu celospolečenských potřeb. Nelze je proto chápat jako zisk státu v soukromoprávním smyslu. Nárok státu vyplývající ze zkrácené daně nelze podle trestněprávní judikatury zpravidla uplatňovat ani v tzv. adhezním řízení. Nejvyšší soud neměl důvod se od závěru této judikatury odchylovat ani v občanskoprávním řízení. Nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem či činnost podléhají zdanění podle příslušného daňového předpisu, a nikoliv z jednání, které nese znaky trestného činu. Nárok státu na zaplacení daně tedy není nárokem na náhradu škody. Dojde-li k jejímu zkrácení společným jednáním více osob, nezakládá to jejich solidární odpovědnost. Z toho také podle Nejvyššího soudu plyne, že pokud je v daňovém řízení uložena povinnost úhrady neodvedené daně jen jednomu z nich, nemá povinný subjekt vůči ostatním právo následného postihu. II. Obsah ústavní stížnosti 5. Stěžovatel namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud neinterpretovaly pojem "škoda" ústavně konformně. Odchýlily se při jeho výkladu od aktuální judikatury. Nejvyšší soud odkazuje na judikaturu z 80. let 20. století. Podle odborné literatury a aktuální judikatury je však tato judikatura již překonaná. Dnes se neodvedená daň považuje za majetkovou škodu státu v podobě ušlého zisku. Stěžovatel odkazuje zejména na judikaturu Nejvyššího soudu a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2859/10 ze dne 16. 11. 2010 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterých plyne, že škoda se i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují právní vztahy včetně odpovědnosti za škodu (např. v právu občanském nebo obchodním). Trestní právo nijak zvlášť nevymezuje pojem škody pro své účely. Od chybného výkladu pojmu škody se odvíjí další chybný závěr obou soudů, že nemůže existovat právo regresu stěžovatele. Pokud by oba soudy vykládaly právo ústavně konformním způsobem, musely by dospět k závěru, že stěžovatel a vedlejší účastníci společným jednáním státu způsobili škodu. Pokud by měl obstát názor, že pouze stěžovatel je odpovědný za úhradu daňového nedoplatku-škody, pak by vlastně stát legálně umožnil, aby se určitá skupina pachatelů trestné činnosti vyhnula své majetkové odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Škodu by hradil pouze ten z pachatelů, po kterém ji státní orgán bude požadovat. Takový výklad by vedl k významné a nedůvodné nerovnosti mezi určitými skupinami osob. Je zcela nemorální a nespravedlivé, aby se vedlejší účastníci vyhnuli své hmotné odpovědnosti za páchanou trestnou činnost. Zisk z trestné činnosti plynul všem a zejména vedlejšímu účastníkovi 1). Stěžovatel sice uhradil daň, ale to nevylučuje, aby se následně domáhal z titulu regresu poměrné úhrady od vedlejších účastníků. Trestní soud rozsudkem jasně zjistil a rozhodl, že trestnou činnost páchali společně. 6. Celní úřad mohl vystavit platební výměr pouze stěžovateli, u kterého nezdaněný alkohol nalezl. Nemohl podle zákona vyměřit daň více osobám společně a nerozdílně. Zákon tehdy obsahoval mezeru. Právo nerovně rozlišovalo mezi pachateli trestné činnosti, u kterých celní úřad nezdaněný alkohol zabavil, a ostatními pachateli, byť by trestnou činnost zosnovali. Obecné soudy měly tuto mezeru překlenout