II.ÚS 3260/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3260/20 ze dne 14. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Mgr. Tomáše Adamce, b) Mgr. Jana Bendy, c) Mgr. Zbyňka Bidzinského, d) Ing. Luboše Dernera, e) Ing. Lukáše Filipa, f) Mgr. Michala Heldenburga, g) Mgr. Michala Horuty, h) Mgr. Víta Chudoby, Ph.D., i) Mgr. Tomáše Kauby, j) Mgr. Milana Kocourka, k) Ing. Jana Krále, l) Mgr. Jana Kulhánka, m) JUDr. Vlastislava Lexy, n) Tomáše Libenského, o) Ing. Jaroslava Macháčka, p) JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., q) Bc. Marka Miřiňovského, r) JUDr. Petra Nováka, Ph.D., s) Ing. Filipa Pohančeníka, Ph.D., t) Mgr. Jaroslava Popílka, u) Mgr. Marka Součka, v) Mgr. Petra Strupky, w) Mgr. Tomáše Svobody, x) Ing. Vladimíra Šídy, y) Mgr. Jana Štimáka, všech zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 č. j. 30 Cdo 1292/2020-474 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019 č. j. 21 Co 264/2019-353, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, níže citovaných rozhodnutí Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, své vlastní rozhodovací činnosti (viz níže citované usnesení sp. zn. III. ÚS 88/04 ze dne 17. 8. 2004) a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 9 C 241/2009 zjistil následující. Stěžovatelé byli v roce 2003 povoláni k výkonu základní vojenské služby a vykonávali ji do roku 2004 (nejčastěji do konce března tohoto roku). Po dobu výkonu základní vojenské služby bylo stěžovatelům vypláceno měsíční služné ve výši od 500 Kč do 700 Kč. Výši služného stěžovatelé považovali za nedostatečnou. 3. Stěžovatelé [patrně vyjma stěžovatele c), srov. kopie žaloby založená ve vyžádaném spise a dle protokolu na listu č. 299 čtena k důkazu] se proto rozhodli proti České republice - Ministerstvu obrany (dále jen "vedlejší účastnice") podat k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "prvostupňový soud") žalobu, kterou se domáhali doplacení rozdílu mezi vypláceným služným a tehdejší minimální mzdou. Stěžovatelé svůj nárok odůvodňovali tím, že výše služného je v rozporu s Listinou, neboť lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech a výše služného byla ve zjevném nepoměru k odměně poskytované pracovníkům podle pracovněprávních předpisů. V roce 2003 byla navíc povolávána pouze polovina odvedenců bez stanovených pravidel a takto povolaní občané byli výrazně omezováni v možnosti získávat finanční prostředky jinak než ze služného. Dále, pracovní zátěž byla nepřiměřená úrovni přiznané odměny a výše služného nezaručovala vojákům zabezpečení minimálního standardu důstojnosti. Ve vztahu k stěžovateli a) prvostupňový soud žalobu vyloučil k samostatnému jednání a následně ji zamítl (ve vztahu k ostatním stěžovatelům prvostupňový soud řízení v roce 2006 zastavil), Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") toto rozhodnutí potvrdil. Oba soudy totiž vyslovily závěr, že služné bylo stěžovateli a) vyplaceno v souladu se zákonem, který není v rozporu s Listinou, a proto jeho nárok není důvodný. Teprve až z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 č. j. 21 Cdo 2719/2004 byla věc pro nedostatek pravomoci civilních soudů o ní rozhodnout postoupena k projednání prezidentu republiky. 4. Po nečinnosti prezidenta a rozhodnutí kompetenčního senátu Nejvyššího správního soudu (ze dne 28. 5. 2007 č. j. Konf 34/2006-22) byla věc postoupena ministru obrany. Ten určil, že o ní má rozhodnout Generální štáb Armády České republiky (dále jen "GŠ AČR") a spis v srpnu 2007 postoupil jeho náčelníku. 5. Náčelník GŠ AČR stěžovatelům požadovaný rozdíl mezi výší služného a minimální mzdy nepřiznal. Stěžovatelé [včetně stěžovatele c), srov. kopie rozhodnutí ministra obrany ze dne 8. 2. 2008 č. j. 1176/2007-8764-OLP založená ve vyžádaném spise] dne 15. 10. 2007 v rámci odvolání proti jeho rozhodnutí uvedli, že se rozdílu mezi výší služného a minimální mzdy domáhají jak z titulu kompenzace za postup v souladu se zákonem odporujícím Listině, tak i, alternativně, z titulu náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Na základě tohoto odvolání ministr obrany rozhodnutí náčelníka GŠ AČR zrušil, následně ministr obrany nově vydané rozhodnutí náčelníka GŠ AČR, jímž kompenzace nebyla přiznána a o nároku na náhradu škody nebylo rozhodnuto, v podstatě potvrdil (nárok těchto stěžovatelů zamítl). 6. Poté ve věci celkem čtyřikrát rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "správní soud"). Jeho první rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 3 Ads 94/2013-86 pro nepřezkoumatelnost zrušil. Druhým rozhodnutím správní soud rozhodnutí ministra obrany zrušil. Ministr obrany se tedy věcí zabýval znovu a nárok stěžovatelů na kompenzaci zamítl pro absenci zákona, který by mu dovoloval jiný postup. Dále (v samostatném rozhodnutí ze dne 8. 7. 2016 č. j. 649-4/2016-7542KM) ministr obrany konstatoval, že výběr osob nastupujících k výkonu základní vojenské služby v době, kdy byli odvedeni i stěžovatelé, probíhal bez zákonného podkladu a služební orgány proto svým postupem porušily základní zásadu činnosti orgánů veřejné moci obsaženou zejména v čl. 2 odst. 2 Listiny; škody vzniklé tímto postupem bylo nicméně možné kompenzovat pouze v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., a to v tam zakotvených lhůtách. Se závěry ministra spravedlnosti se správní soud neztotožnil a svým třetím rozhodnutím rozhodnutí ministra obrany zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministr obrany ve svém následujícím rozhodnutí nárok stěžovatelů na kompenzaci opět zamítl a zopakoval i závěry týkající se oprávněnosti a promlčení nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Ve svém čtvrtém rozhodnutí správní soud konstatoval, že se námitky vznesené ve správní žalobě týkají výhradně nároku na kompenzaci (nikoliv zákonnosti selektivního povolávání a s tím souvisejícího nároku na odškodnění), a tedy pouze nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že selektivní povolávání považuje (bylo-li při něm v každém jednotlivém případě skutečně zohledněno hledisko potřebnosti konkrétního odvedence pro ozbrojené síly) za souladné se zákonem i Listinou (rozsudek ze dne 22. 10. 2020 č. j. 6 Ad 27/2017-102, nyní napaden kasační stížností, řízení o ní je vedeno pod sp. zn. 3 As 362/2020). Poukázal přitom na § 4 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, v relevantním znění (dále jen "zákon o službě vojáků v záloze"), podle něhož voják v základní nebo náhradní službě [...] vykonává vojenskou činnou službu na území České republiky podle potřeb ozbrojených sil v útvarech a) Armády České republiky [...]. 7. V reakci na postup náčelníka GŠ AČR shrnutý v bodě 5 tohoto nálezu všichni stěžovatelé, tedy stěžovatelé a) až y), spolu s dalšími osobami dne 15. 5. 2009 podali žalobu, kterou se domáhali náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Prvostupňový soud v roce 2010 řízení přerušil, v roce 2018 rozhodl o pokračování v řízení a nařídil první jednání, a rozsudkem ze dne 20. 11. 2018 č. j. 9 C 241/2009-302 pak žalobu zamítl a vyhověl námitce promlčení vznesené vedlejší účastnicí již v roce 2009 (viz její vyjádření k žalobě na listu č. 34 vyžádaného spisu), ačkoliv ji stěžovatelé označovali za podanou v rozporu s dobrými mravy. Prvostupňový soud uvedl, že tříletá promlčecí lhůta srov. § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) započala běžet v dubnu 2004, kdy se žalobci nejpozději dozvěděli o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, a uplynula v dubnu 2007. Stěžovatelé předběžně uplatnili svůj nárok u žalované dne 15. 10. 2007 a žalobu k soudu podali až dne 15. 5. 2009, tedy v obou případech tak učinili po marném uplynutí promlčecí lhůty. 8. Rozsudkem odvolacího soudu, napadeným ústavní stížností, bylo k odvolání stěžovatelů zamítnutí žaloby potvrzeno. Odvolací soud uvedl, že teprve z podání ze dne 15. 10. 2007 bylo možné dovodit, že se stěžovatelé vedle nároku na kompenzaci domáhají též nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup.