II.ÚS 3277/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3277/15 ze dne 12. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Cacha, zastoupeného Mgr. Martinou Jakubičkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Sladkovského 767, proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 31. 3. 2014, č. j. KrÚ 22165/2014/ODSH/8, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015, č. j. 52 A 42/2014-44, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015, č. j. 4 As 147/2015 - 46, za účasti Krajského úřadu Pardubického kraje, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 4, v článku 18 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 2 odst. 4 a v článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nesprávné právní hodnocení jeho jednání ze strany orgánů veřejné moci, které se nezabývaly všemi okolnostmi věci, zejména účelem, pro který stěžovatel zastavil své vozidlo na náměstí Republiky. Pro posouzení věci je dle stěžovatele rozhodné, že umístil své vozidlo na náměstí Republiky nikoliv za účelem parkování, nýbrž za účelem výkonu petičního práva, když vozidlo skýtalo možnost podepsat petici na jeho karoserii, či uvnitř v případě nepříznivého počasí. Jednání stěžovatele tak nenarušovalo veřejný pořádek (nevzbuzovalo u kolem procházejících lidí veřejné pohoršení, nevedlo k navádění ostatních řidičů k parkování na jiných obdobných místech apod.), neboť z vizuálního provedení vozidla i jednání osob organizujících petici bylo zřejmé, že vozidlo slouží pro potřeby této akce, a že bylo její přímou součástí. Dle stěžovatele jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, která by překročila hranici účelu odpovědnosti za spáchání správního deliktu. Z pohledu stěžovatele proto došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv zejména tím, že orgány veřejné moci nesprávně učinily závěr o tom, že se dopustil správního deliktu, když nezohlednily specifické okolnosti případu. Přístup orgánů veřejné moci je proto nutno vnímat jako striktně formalistický a opomíjející samotnou podstatu věci. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ze dne 13. 3. 2014, č. j. OSA/P-1309/13-D/15, byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), protože porušil ustanovení § 53 odst. 2 citovaného zákona tím, že dne 16. 8. 2013 okolo 12:40 hodin jako řidič osobního motorového vozidla zastavil a stál s tímto vozidlem na chodníku v blízkosti domu č. p. 56 na náměstí Republiky v Pardubicích, tedy zaparkoval vozidlo v místech, kde to zákon zakazuje. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 800 Kč a dále mu byla stanovena povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které rozhodnutím ze dne 31. 3. 2014, č. j. KrÚ 22165/2014/ODSH/8 Krajský úřad Pardubického kraje zamítnul a rozhodnutí Magistrátu města Pardubic potvrdil. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015, č. j. 52 A 42/2014-44, zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul. 4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. 5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ani Krajského úřadu Pardubického kraje nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Hradci Králové, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním (dále jen "petiční zákon") a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. 7. Podle § 4 odst. 3 petičního zákona platí, že k účelu uvedenému v odstavci 1 mohou být petice a podpisové archy vystaveny též na místech přístupných veřejnosti. K tomu není třeba povolení státního orgánu, nesmí však dojít k omezení provozu motorových a jiných vozidel a k rušení veřejného pořádku. 8. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že k výkonu petičního práva v podobě zřízení petičního stánku sice není potřeba povolení státního orgánu, nicméně výkon tohoto práva je limitován dvěma podmínkami - jednak nesmí dojít k omezení provozu motorových a jiných vozidel a rovněž nesmí dojít k rušení veřejného pořádku. Nejvyšší správní soud vyslovil dále své přesvědčení, že výkon petičního práva podle § 4 odst. 3 petičního zákona nemůže představovat imunitu z oblasti veřejnoprávních delikt