II.ÚS 333/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 333/20 ze dne 29. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2019 č. j. 5 To 422/2019-3377 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 9. 2019 č. j. 27 T 11/2017-3355, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu soukromí zaručené čl. 7, čl. 10 a čl. 13 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 9. 2017 č. j. 27 T 11/2017-3177 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 4. 2018 č. j. 5 To 371/2017-3252 shledán vinným, že ve spolupachatelství spáchal zločin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečin poškozování spotřebitele podle § 253 odst. 1 al. 2) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce dvou let a šesti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a peněžitý trest ve výši 150 000 Kč. Dovolání proti pravomocnému odsuzujícímu rozsudku stěžovatel nepodal. 3. Usneseními ze dne 22. 8. 2018 č. j. 4 Pzo 10/2018-11 a ze dne 29. 1. 2019 č. j. 4 Pzo 14/2018-25 Nejvyšší soud k návrhu J. K., resp. H. H. vyslovil, že příkazem soudu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 9. 7. 2013 a k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 2. 10. 2013, nařízeným v trestní věci stěžovatele a dalších spoluobviněných, byl porušen zákon. Stěžovatel v návaznosti na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu podal návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že konstatování nezákonnosti nařízených odposlechů představuje novou skutečnost ve smyslu § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením návrh stěžovatele na obnovu řízení zamítl, neboť dospěl k závěru, že předmětná rozhodnutí Nejvyššího soud nelze považovat za nově najevo vyšlou skutečnost, ani za dříve neznámý důkaz ve smyslu § 278 trestního řádu. Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu rovněž zamítl. 4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy. 5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou novou skutečností odůvodňující obnovu řízení. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmá snaha odůvodnit původní rozhodnutí ve věci samé, a to přes shledanou nezákonnost příkazu k odposlechu. Krajský soud dokonce v napadeném usnesení zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o nezákonnosti provedených odposlechů. Stěžovatel takovýto postup považuje za rozporný se zásadami demokratického právního státu. Stěžovatel nezákonnost odposlechů namítal již v průběhu trestního řízení ve věci samé, avšak bezúspěšně. Domnívá se, že skutečnost, že s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohou odposlechy sloužit jako důkaz, představuje zcela novou skutečnost, která v době vydání rozhodnutí ve věci samé nebyla známa. K podepření své argumentaci stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 150/2014 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 905/17. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že odposlechy, které byly Nejvyšším soudem prohlášeny za nezákonné, byly pro více než polovinu skutků, ze kterých byl stěžovatel shledán vinným, jediným usvědčujícím důkazem. Přestože se výše citovaná usnesení Nejvyššího soudu týkala jiných osob než stěžovatele, lze je vztáhnout i na osobu stěžovatele, neboť důvody porušení zákona se vztahují na nařízení odposlechů jako celku. 6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 9. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Podstatou řízení o povolení obnovy trestního řízení je posouzení nezbytnosti odstranění možných nedostatků pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [srv. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, který z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [srv. nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, bod 56]. Podmínky pro jeho uplatnění musí proto být vykládány restriktivním, nikoli extenzivním způsobem [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (253/2020 Sb.)]. 10. Důvodem pro obnovu řízení je zjištění nových skutkových okolností či důkazů, které byly dříve soudu neznámé a které jsou způsobilé odůvodnit jiné, pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině či trestu [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343) či již citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20]. Na rozdíl od dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona je účelem obnovy trestního řízení odstranění nedostatků především ve skutkovém zjištění, na němž spočívá rozhodnutí ve věci samé. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy [nález sp. zn. IV. ÚS 792/02 ze dne 1. 3. 2004 (N 31/32 SbNU 281)]. 11. Účelem řízení o obnově trestního řízení není přezkoumávat správnost původního rozhodnutí napadeného návrhem na pov