II.ÚS 3387/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3387/20 ze dne 1. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené Mgr. Ivou Němcovou, advokátkou sídlem Klicperova 1266/1, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2020, č.j. 21 Co 108/2020-388, usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2020, č.j. 0 P 369/2011-394, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2020, č.j. 0 P 369/2011-410, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č.j. 21 Co 108/2020-388, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 2. 2020, č.j. 0 P 369/2011-249, ve výroku IV., pokud jím bylo rozhodnuto o svěření nezletilého J. H. do střídavé péče rodičů v intervalu jednoho týdne s tím, že v každém lichém týdnu bude nezletilý v péči otce a v každém sudém týdnu v péči stěžovatelky. Tím změnil rozsudek okresního soudu ze dne 1. 12. 2011, č.j. 0 P 369/2011-43, ve výroku o výchovném prostředí nezletilého J. H. Ve vztahu k tomuto nezletilému zbývající část výroku IV. změnil také pokud jde o místo a čas jeho předávání. Ve výroku pod bodem IV., pokud jím bylo rozhodnuto o svěření nezletilého A. do střídavé péče rodičů, krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že návrh otce na svěření nezletilého A. do střídavé péče rodičů zamítl. Ve výrocích pod body I., II., III., V., VI. a VIII. krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 2. Ve vztahu k návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilé krajský soud uvedl, že zatímco u nezletilého A. je situace obvyklá, tj. v opatrovnickém řízení lze rozhodovat pro období tří let zpětně od podání návrhu do budoucna, u nezletilého J. H. lze rozhodovat v opatrovnickém řízení pro období od 1. 10. 2019 (od doby, kdy trvá střídavá výchova) do budoucna. S návrhem stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilého J. H. pro dobu předcházející datu 1. 10. 2019 je dle krajského soudu třeba naložit jako s návrhem na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud poukázal na to, že jestliže stěžovatelka v období před 1. 10. 2019 splnila vyživovací povinnost za otce, je nutné toto splnění výživného za jiného posoudit dle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku), tzn. jde o spor mezi rodiči, který je třeba projednat ve sporném řízení, přičemž odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 Co 122/2013, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 40/2016 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2392/17. Podle krajského soudu z povahy věci plyne, že o změnách výživného může být rozhodováno pouze za předpokladu, že trvá základní vztah, od něhož se rozhodnutí o výživném odvíjí, tj. trvá způsob péče o nezletilého. Jinak řečeno, nelze měnit rozhodnutí o výživném odtrženě od rozhodnutí o péči. Jestliže dojde ke změně péče, je o výživném rozhodováno znovu od počátku změny. Nelze už ale měnit podmínky vztahu, který skončil. Proto dle krajského soudu nelze rozhodnout o zvýšení výživného pro nezletilého J. H. pro dobu zpětně před 1. 10. 2019, kdy fakticky přešel do střídavé péče (bod 17. rozsudku). Dle krajského soudu proto okresní soud "vyloučí k samostatnému projednání návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilého J. a tento převede do řízení civilního sporného, v němž bude zřejmě namístě žalobu doplnit vylíčením rozhodných skutečností, vyčíslením nároku a označením důkazů tak, aby odpovídal nároku na vydání bezdůvodného obohacení" (bod 18. rozsudku). Rozsudek krajského soudu stěžovatelka ústavní stížností napadá pouze v části jeho odůvodnění, a to právě v bodech 17. a 18. rozsudku. 3. Usnesením ze dne 4. 9. 2020, č.j. 0 P 369/2011-394, okresní soud s odkazem na rozsudek krajského soudu ve smyslu § 112 odst. 2 o.s.ř. vyloučil k samostatnému projednání řízení k návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilého J. H. s tím, že tato věc bude projednána ve sporném řízení. 4. Usnesením okresního soudu ze dne 2. 10. 2020, č.j. 0 P 369/2011-410, bylo usnesení ze dne 4. 9. 2020 potvrzeno. Předseda senátu přezkoumal v námitkovém řízení napadené usnesení vydané vyšším soudním úředníkem a s přihlédnutím ke stanovisku krajského soudu, jímž je okresní soud vázán, konstatoval, že nezbylo, než rozhodnutí potvrdit. II. 5. Podle stěžovatelky byla těmito rozhodnutími zasažena základní práva zaručená čl. 4, čl. 11, čl. 32, čl. 36 a čl. 41 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. 6. Návrhem ze dne 23. 1. 2019 stěžovatelka žádala o zvýšení výživného na nezletilé syny, kteří byli v její péči, a to i za tři roky zpětně, tedy od ledna 2016. Uvádí, že návrh podala včas, řádně a v souladu se zákonnými pravidly vymezenými zejména § 922 občanského zákoníku. 7. Vyloučením žalobního nároku na výživné pro nezletilého J. H. (zpětně za období od ledna 2016 do podání jejího návrhu a od podání jejího návrhu do října 2019, tedy za období, kdy byl stále ještě v její péči) z opatrovnického řízení do sporného řízení o vydání bezdůvodného obohacení podle ní došlo k neústavnímu zániku práva na výživné. 8. Porušení práv spatřuje stěžovatelka v nepřípustném formalismu obecných soudů, v odepření možnosti domáhat se soudní ochrany a v omezení uplatňování procesních práv. Postup obecných soudů považuje za rozporný s ústavními zájmy jak jí samotné, tak i nezletilého syna, za ústavně neudržitelný a odporující zásadám spravedlivého procesu. 9. Konkrétně namítá, že přenesení nároku do sporného civilního řízení nemá oporu v platné legislativě, ani v judikatuře soudů vyššího stupně. Jde podle ní o soudní svévoli zdůvodněnou pouze odkazem na rozhodovací praxi. Jedno z krajským soudem citovaných rozhodnutí však pochází ještě z doby platnosti § 101 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Druhé je založeno na přesvědčení, že by se mělo postupovat dle obecné úpravy o vydání bezdůvodného obohacení, aniž by však s takovou možností počítala zákonná úprava, a citovaný nález Ústavního soudu se dle stěžovatelky danou problematikou blíže nezabývá. V rozhodnutích, na která krajský soud odkázal, navíc vždy došlo k přechodu z výlučné péče jednoho rodiče do výlučné péče druhého rodiče (a tedy i ke kompletní změně platebního místa výživného), zatímco v nyní posuzovaném případě nezletilý z výlučné péče stěžovatelky přešel do střídavé péče obou rodičů. 10. Stěžovatelka poukazuje na to, že úprava výživného je úpravou speciální, a proto má mít přednost před obecnou úpravou bezdůvodného obohacení. V této souvislosti namítá, že jí byla odejmuta celá řada procesních možností a oproti opatrovnickému řízení, které je řízením nesporným a je vedeno zásadou vyšetřovací, jí naopak řada povinností přibyla (např. bude muset nově hradit soudní poplatek a případně i náklady řízení). Upozorňuje také na další možné problémy související s povahou sporného řízení, zejména na obtíže při prokazování přesných nákladů na život nezletilého za období tří let zpětně. 11. Napadená rozhodnutí stěžovatelka také považuje za zcela překvapivá. V době podání svého návrhu na zvýšení výživného nemohla tušit, že otec bude žádat střídavou péči. Kdyby ke změně péče u nezletilého J. H. nedošlo, bylo by rozhodováno v opatrovnickém řízení. Dle přesvědčení stěžovatelky jí takto byla odejmuta možnost domáhat se svých práv, jakož i práv syna na vyšší výživné, zatímco otce nezletilého soudy fakticky zbavily povinnosti zvýšené výživné uhradit. III. 12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 13. Dříve než se však Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 14. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne. Dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj stejným způsobem postu