II.ÚS 3413/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015 N 103/77 SbNU 519 Rozhodování soudu o svěření dítěte do střídavé péče   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 2. června 2015 sp. zn. II. ÚS 3413/14 ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 203/2014-213 ze dne 21. července 2014 a výroku IV rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 P 1026/2006-154 ze dne 5. prosince 2013, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na svěření stěžovatelovy nezletilé dcery do jeho výchovy, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení. I. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 203/2014-213 ze dne 21. července 2014 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 203/2014-213 ze dne 21. července 2014 se ve výroku I ruší. III. Ústavní stížnost proti výroku IV rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 P 1026/2006-154 ze dne 5. prosince 2013 se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. října 2014 a doplněnou dne 3. prosince 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že uvedenými výroky bylo zasaženo do jeho ústavních práv zaručených čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Stěžovatel připomíná některé z principů, které Ústavní soud shrnul v nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683), sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. května 2014 (N 110/73 SbNU 739) a sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (N 176/74 SbNU 529), přičemž vyslovuje názor, že soudy vycházely z překonaných a neústavních východisek, kdy nadřadily abstraktní stabilitu výchovného prostředí nad základní právo nezletilé na rovnocennou péči obou rodičů, a toto své stanovisko dostatečně nezdůvodnily. Z rozsudku odvolacího soudu nelze vyčíst, z jakých důvodů by měla být stabilita výchovného prostředí nezletilé v jejím nejlepším zájmu, proč opomněl změnu poměrů spočívající v běhu času, kdy z batolete závislého na matce vyrostla devítiletá dívka, a chybí i odůvodnění toho, proč bylo rozhodnuto v rozporu s názorem nezletilé. II. 3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 P 1026/2006 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě bylo výživné stanovené otci (dále jen "stěžovatel") rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 77 P a Nc 331/2006, 0 P 1026/2006-65 ze dne 20. března 2007 pro nezletilou V. částkou 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. ledna 2011 zvýšeno na částku 9 000 Kč měsíčně, stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 (výroky I-III), návrh stěžovatele na novou úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti u nezletilé byl zamítnut (výrok IV) a nad výchovou nezletilé byl nařízen dohled (výrok V). Okresní soud tak rozhodl o návrhu matky (dále též "vedlejší účastnice") na zvýšení výživného a o návrhu stěžovatele na novou úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti. Zamítnutí návrhu na svěření nezletilé do výchovy stěžovatele odůvodnil dosavadní řádnou péčí matky o nezletilou, byť shledal, že matka má možná občas tendenci požít více alkoholu, než je únosné. Z opatrnosti proto stanovil nad výchovou nezletilé dohled. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž setrval na svém návrhu, resp. na základě přání nezletilé projeveného při pohovoru s opatrovníkem navrhl, aby byla svěřena do střídavé výchovy rodičů. 5. Odvolací soud doplnil dokazování mimo jiné vyžádáním zprávy odboru sociálně-právní ochrany dětí statutárního města Ostrava (dále jen "OSPOD") ze dne 4. července 2014, z níž vyplynulo, že nezletilá byla navštívena v základní škole, kde s ní byl o samotě ve sborovně proveden pohovor, v rámci něhož zcela spontánně uvedla, že by chtěla být týden u taťky a týden u mamky, neboť se jí líbí u obou, je to tak fair, bude u každého stejný čas. Ze zprávy dále vyplynulo, že sociální pracovnice s nezletilou hovořila již v průběhu měsíce března, kdy dívka sdělila stejný názor. Na základě zjištěných skutečností pak OSPOD navrhl, aby byla nezletilá svěřena do střídavé výchovy rodičů v týdenních intervalech, a na tom setrval i u jednání před odvolacím soudem. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v odstavci IV potvrdil (výrok I), v odstavci V jej změnil tak, že návrh na stanovení dohledu nad nezletilou se zamítá (výrok II), a jinak jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Odvolací soud neshledal ve vztahu k výchově nezletilé změnu poměrů odůvodňující změnu předcházejícího soudního rozhodnutí. Péči matky vyhodnotil jako zcela řádnou bez jakýchkoliv nedostatků. Skutečnost, že otec má též vhodné podmínky pro její výchovu a že nezletilá k němu má stejně kladný vztah jako k matce, nemůže být dle názoru odvolacího soudu sama o sobě východiskem pro změnu výchovy, přičemž výchovnému působení otce je dán dostatečný prostor širokým stykem s nezletilou. Za situace, kdy nebyla zjištěna nedostatečná péče matky, je dle odvolacího soudu namístě klást důraz na stabilitu výchovného prostředí. K vyslovenému přání nezletilé odvolací soud nepřihlédl, neboť se dle jeho názoru nezletilá tímto způsobem snaží převzít zodpovědnost za vyřešení rozporů mezi rodiči. III. 6. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě jako účastníky řízení a J. B. jako vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 7. Krajský soud v Ostravě plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, na jehož právních závěrech i ve vztahu k námitkám stěžovatele setrval. 8. Okresní soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 9. Vedlejší účastnice J. B. ve svém vyjádření vyslovila s napadenými rozhodnutími souhlas. Pouze upozornila na to, že ještě není vyřešena otázka výživného. Uvedla, že nezletilá žije ve stabilním prostředí, ve škole prospívá, v kolektivu je oblíbená, navštěvuje kroužky a nejeví známky žádného strádání. Proto nevidí žádný důvod ke změně výchovného prostředí. 10. Stěžovatel v replice na podaná vyjádření setrval na své ústavněprávní argumentaci, především pak zdůraznil, že krajský soud se nijak nevypořádal s mnohokrát judikovanou povinností vysvětlit, proč v konkrétním případě nelze realizovat střídavou péči, a nezdůvodnil, proč by měla v tomto konkrétním případě stabilita výchovného prostředí převážit nad právy a oprávněnými zájmy stěžovatele i nezletilé. Ve vyjádření vedlejší účastnice dle jeho názoru chybí ústavněprávní argumentace. Pokud je v něm tvrzeno, že z její strany nebyl nalezen žádný důvod ke změně výchovného prostředí, stěžovatel připomíná, že již samotný běh času je důvodem pro zvážení případné nové úpravy a fakt, že pečující rodič se o nezletilé dítě stará řádně, není důvodem, aby nedošlo ke změně typu péče, pokud tomu nebrání jiné okolnosti. IV. 11. Po zvážení stížnostních námitek, příslušného spisového materiálu a obsahu napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost podaná proti výroku I odvolacího soudu je důvodná. 12. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava", čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), že mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností soudů a že mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé mu však náleží posoudit, zda v řízení před soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a v rámci toho přezkoumat, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. 13. Stěžovatel v podstatě namítá, že odvolací soud nevysvětlil, proč v jeho případě nelze realizovat střídavou péči, kterou na základě stanoviska nezletilé navrhoval, a proč by měla stabilita výchovného prostředí převážit nad právy a oprávněnými zájmy nezletilé i stěžovatele. 14. Referenční rámec ústavněprávního přezkumu rozhodován