II.ÚS 3485/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3485/16 ze dne 29. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky TV CZ s. r. o., se sídlem Palackého 70, Dobřichovice, zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem, se sídlem Vyšehradská 320/49, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 As 172/2015 - 67, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, č. j. 3 A 45/2015-45, a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 24. 3. 2015, č. j. RRTV/1465/2015-RUD, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4, v článku 36 odst. 1 a 2, a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které dovodily, že odvysíláním pořadu, v němž moderátorka (léčitelka - ezoterička) nabízí volajícím diagnostiku jejich zdravotního stavu na základě jména a data narození volajících, a poté zasílá volajícímu léčebný balíček pomocí nejrůznějších čaker a magií, stěžovatelka spáchala správní delikt, když uvedeným pořadem podporovala chování ohrožující zdraví. Stěžovatelka tvrdí, že člověku s průměrnou inteligencí je zřejmé, že tento druh pořadu může být pouze podpůrnou léčbou a nikoliv plnohodnotnou náhradou lékařské péče. Stěžovatelka je přesvědčena, že neexistuje žádná osoba, kterou by jí vysílaný pořad ohrozil, nebylo ani prokázáno, že by se snad někdo po shlédnutí pořadu přestal léčit. Stěžovatelka se domnívá, že je v zájmu každého hlídat si svoje vlastní zdraví, chodit k lékaři, a popřípadě využít možnosti jiné podpůrné alternativní léčby. Nelze přitom kategoricky odmítnout tvrzení, že tento typ pořadu nemůže mít jakýkoliv příznivý vliv na zdraví volajících. I kdyby totiž předmětný pořad zdraví volajících nezlepšil, může mít (jak připustila i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání) příznivý vliv na psychiku volajících, která je pro zdraví člověka velmi důležitá. Podle stěžovatelky by musely být s obdobným odůvodněním zakázány i jiné druhy alternativní medicíny, např. homeopatie. Skutečnost, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ani Městský soud v Praze neprovedly důkaz článkem o homeopatikách, považuje stěžovatelka za "zásadní porušení". Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a soudů obou stupňů nelze vzhledem k výše uvedeným nedostatkům považovat za transparentní a přesvědčivá, protože nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a podložena relevantními důkazy, přičemž ani dovozené právní závěry z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně nevyplývají. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 24. 3. 2015, č. j. RRTV/1465/2015-RUD, byla uložena stěžovatelce dle § 60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném v posuzované době (dále jen "zákon o vysílání"), pokuta ve výši 300 000 Kč za porušení § 48 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání, kterého se měla dopustit odvysíláním teleshoppingového bloku EZO.TV dne 9. 11. 2014 od 12:00 hodin na programu ACTIVE TV. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, č. j. 3 A 45/2015-45, zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul. 4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze ani Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly ustanovení § 48 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. 7. Podle § 48 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání platí, že provozovatelé vysílání nesmějí zařazovat do vysílání obchodní sdělení, která podporují chování ohrožující zdraví nebo bezpečnost nebo chování, které hrubě ohrožuje ochranu životního prostředí. 8. Městský soud v Praze ve svém napadeném rozsudku vyšel ze skutečnosti, že v předmětném pořadu moderátorka sděluje divákovi konkrétní fakta o zdravotním stavu volajících diváků (např. problém s tenkým střevem), k nimž přiřazuje diagnózu a následně sděluje prostředek k léčbě zdravotních problémů spočívající jednak v zakoupení kúry od firmy Naděje a jednak v "modlitbě" moderátorky. Soud se ztotožňuje s názorem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která dovodila, že odvysíláním pořadu stěžovatelka podporovala chování ohrožující zdraví, neboť někteří diváci si zjištění a rady protagonistky mohli vyložit jako náhr