II.ÚS 3549/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3549/14 ze dne 22. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Ryskové, zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem Dlouhá 16, 412 01 Litoměřice, proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky oblastního ředitelství Služby cizinecké policie Ústí nad Labem ve věcech kázeňských ze dne 21. 10. 2009 č. ŘCPVVK-921/2009, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 2. 2010 č. 6/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 6 Ad 23/2013-115 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. 4 As 95/2014-40, za účasti 1) Policie České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 11. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ačkoli v petitu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá mimo jiné zrušení "rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 sp. zn. 5 C 48/2012, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 6 Ad 23/2013", z úvodní strany ústavní stížnosti, jakož i z jejího obsahu vyplývá, že tato rozhodnutí byla v petitu ústavní stížnosti uvedena nedopatřením a že stěžovatelka měla v úmyslu podanou ústavní stížností napadnout rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 6 Ad 23/2013-115. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2010 č. j. 6/2010 žalovaný -Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí ředitele Policie České republiky oblastního ředitelství Služby cizinecké policie Ústí nad Labem ve věcech kázeňských ze dne 21. 10. 2009 č. ŘCPVVK-921/2009, kterým byla podle § 189 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), a § 2 odst. 1 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), žalobkyně uznána vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8 zákona o přestupcích, neboť přestupku se dopustila tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla nedala přednost v jízdě v případě, ve kterém byla povinna dát přednost v jízdě podle zvláštního právního předpisu, kterým bylo ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a o změnách některých zákonů (zákon o silničním prvozu), tj. řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Stůj, dej přednost v jízdě" musí dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci. Uvedené rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie napadla stěžovatelka správní žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2012 č. j. 4 A 11/2010 - 80 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně byl tento rozsudek Městského soudu v Praze zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 4 Ads 128/2012 - 49 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku Městského soudu v Praze bylo to, že soud rozhodoval v nesprávném složení v rozporu s § 31 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 6 Ad 23/2013-115 byla žaloba opět zamítnuta. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. 4 As 95/2014-40 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí jako obviněné z přestupku nebylo umožněno plně využít svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukazuje na to, že zcela zásadní vada řízení se projevila již v první instanci správního řízení, kdy nebyly provedeny dva podstatné důkazy, a to výslech znalce Ing. Václava Hlouse a svědka Jana Rysky, a naprosto podstatným problémem bylo připuštění důkazu výpovědí Tomáše Bräuera učiněné na úřední záznam, bez možnosti položit svědkovi jakékoliv otázky ze strany stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na to, že v předchozím řízení namítala, že nebyl proveden výslech znalce, který zpracovával znalecký posudek č. 1327/031/09 ze dne 17. 8. 2009, ve znění doplnění ze dne 18. 9. 2009 (dále také jen jako "znalecký posudek"). Oprávněný služební funkcionář sice na základě jejích námitek požádal znalce o doplnění znaleckého posudku, zaslané otázky však byly pouze demonstrativní, nejednalo se o jejich taxativní výčet. Tento výslech znalce považuje stěžovatelka za klíčový zejména z důvodu, že znalec v posudku na otázku stanovení příčiny dopravní nehody odpověděl, že řidič vozidla 2 mohl zabránit střetu jízdou max. rychlostí do 50 km/h, řidička vozidla mohla zabránit střetu reakcí, tj. nenajetím do jízdního koridoru vozidla 2. Tuto odpověď znalce proto nemůže stěžovatelka považovat za zcela vyčerpávající s ohledem na délku textu a na její absolutní klíčovost pro celou událost. Stěžovatelka se domnívá, že nemohla předmětný přestupek spáchat ani z nedbalosti, neboť nemohla vůbec tušit, že z levé strany nějaké vozidlo jede. Nemohla se proto dopustit vědomé nedbalosti ve vztahu k zavinění předmětného přestupku, neboť nespoléhala na to, že za rohem žádné vozidlo není, ale naopak se rozjela pomalu a plynule, aby byla schopna reagovat, kdyby odněkud nějaké vozidlo vyjelo. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhovala výslech znalce, aby se k výše uvedenému závěru mohl vyjádřit a zároveň aby mohl sdělit, kdy stěžovatelka poprvé (s ohledem na vzdálenosti a rychlost vozidel) mohla vozidlo 2 spatřit a zdali v daný okamžik měla ještě nějakou možnost střetu zabránit. Při tomto výslechu se stěžovatelka chtěla také dotázat znalce, z jakých podkladů vycházel při zhotovování nákresu dané křižovatky, neboť se domnívá, že tento nákres neodpovídá skutečnosti. Tento důkaz, který by mohl vyvrátit veškeré důvodné pochybnosti, však oprávněným služebním funkcionářem připuštěn nebyl. Stěžovatelka se domnívá, že uvedený postup je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tz 145/98, neboť znalec neposkytl všechny údaje nezbytné k posouzení okolností dopravní nehody. Stěžovatelka souhlasí s názorem oprávněného služebního funkcionáře, že řidič vozidla 2 nepřekročil rychlost v obci nijak extrémně (o 8 km/h), avšak domnívá se, že nejel rychlostí přiměřenou jeho výhledovým poměrům, neboť maximální povolenou rychlost nelze vždy považovat i za rychlost přiměřenou. Jak konstatoval i znalec, kdyby jel řidič vozidla 2 rychlostí do 50 km/h, dopravní nehodě by dokázal zabránit. Z tohoto důvodu shledává stěžovatelka zavinění dopravní nehody pouze na straně řidiče vozidla 2, který v daný okamžik nejel přiměřenou rychlostí pro daný nepřehledný úsek. Nejvyšší správní soud se s tímto tvrzením vypořádal konstatováním, že pro další dokazování neshledal důvod. Dle názoru soudu stěžovatelka znala obsah znaleckého posudku, včetně dodatku, jímž byly zodpovězeny jí předložené otázky, i přesto nepředložila žádné další doplňující otázky. Stěžovatelka uvádí, že žádala o výslech znalce s přiložením demonstrativních otázek, jelikož není odborníkem z oboru dopravy a výslech znalce by mohl jednoznačně zodpovědět veškeré pochybnosti, které se k posudku a samotné nehodě vážou a posudek je možné konzultovat přímo nad nákresem nehody apod. Mimo to není neobvyklé, že při výslechu znalec detailněji popíše některé skutečnosti, na jejichž základě lze doplnit otázky. Podle stěžovatelky je absurdní požadovat, aby po navržení výslechu znalce při vypracování doplňku ke znaleckému posudku bez vyzvání byly předloženy případné doplňující otázky, neboť by nastala situace, kdy by byla narušena ekonomie řízení, a došlo by ke zbytečnému prodlužování řízení, stěžovatelka navrhne doplňující otázky, dojde k vypracování druhého dodatku, na jehož základě vyvstanou další otázky a znovu by se měly předložit otázky a vypracovávat nový dodatek a takto by se věc mohla táhnout až dodnes. Stěžovatelka dále namítá, že nebyl připuštěn důkaz výpovědí syna stěžovatelky, Jana Rysky, který se taktéž mohl vyjádřit k nehodovému