II.ÚS 3576/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3576/14 ze dne 16. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. A. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 11. 2013, č. j. OAM-354/ZA-ZA08-HA08-2013, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 6. 2014, č. j. 58 Az 3/2013-66, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 1 Azs 102/2014-23, za účasti Ministerstva vnitra, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"). 2. Ministerstvo vnitra zamítavé rozhodnutí odůvodnilo tím, že stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany, přičemž zdůraznil, že nastalou pobytovou situaci měl stěžovatel řešit pomocí institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Důvody pro neudělení mezinárodní ochrany přitom správní orgán shledal především ve skutečnostech, že stěžovateli v případě návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu a jeho případné vycestování nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Krajský soud následně žalobu podanou proti předmětnému správnímu rozhodnutí zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem, neboť argumenty stěžovatele obsažené ve správní žalobě nepovažoval za důvodné a přisvědčil závěrům správního orgánu. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, když konstatoval, že kasační stížnost se dotýká právních otázek, které již byly judikaturou Nejvyššího správního soudu řešeny. Zároveň tento soud neshledal, že by krajský soud hrubě pochybil při výkladu procesního práva, když považoval další (v pořadí již třetí) žádost stěžovatele o odročení jednání za účelovou a ve věci rozhodl bez jeho přítomnosti. 3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny. Do práva na spravedlivý proces soudy a správní orgán údajně zasáhly tím, že jej řádně nepoučily o jeho právech, takže nedokázal adekvátně hájit svá práva a vydaná rozhodnutí pro něj byla ve výsledku překvapivá. Dále má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho práva být osobně účasten řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť i přes řádnou a včasnou omluvu krajský soud rozhodoval bez jeho přítomnosti, ačkoliv jeho účast při jednání byla nezbytná pro prokázání určitých skutečností. V této souvislosti stěžovatel namítá též porušení zásady právní jistoty, poněvadž krajský soud nejprve dvakrát jeho žádosti o odročení jednání ze stejných důvodů vyhověl, avšak potřetí jeho žádosti nevyhověl. V důsledku porušení výše citovaných práv proto došlo ke znevýhodnění stěžovatele v řízení, jelikož nemohl provést určité procesní úkony, jelikož o nich z důvodu nesprávného procesního poučení buď vůbec nevěděl, anebo je nemohl realizovat. Porušení práva na soukromý a rodinný život pak stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že v případě povinnosti opustit Českou republiku bude muset opustit též svoji zdejší přítelkyni, se kterou má dlouhodobý vztah. 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud se prvně zabýval námitkou porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Již dříve konstatoval, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. To platí bez ohledu na to, že soudem prováděné důkazy se jeví (i bez přítomnosti účastníka u jednání) jako nezpochybnitelné či alespoň dostačující pro vynesení rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 242/97 ze dne 5. 10. 1999 (N 134/16 SbNU 3) nebo nález sp. zn. III. ÚS 238/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 179/20 SbNU 259); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. Z důvodu dodržení těchto ústavních principů, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny, normuje ustanovení § 50 soudního řádu správního, že z důležitých důvodů může být jednání odročeno, přičemž mezi tyto důležité důvody patří především překážky na straně účastníka řízení, který je však musí náležitě doložit a prokázat. Nejvyšší správní soud však v napadeném rozhodnutí správně poukázal na skutečnost, že při posuzování otázky, zda je dán důležitý důvod k odročení jednání, by soud měl především zvažovat, zda omluva účastníka řízení není účelové povahy, tzn. zda není vedena snahou prodlužovat soudní řízení. Podobně i Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že z citovaného čl. 38 odst. 2 Listiny nelze bez dalšího dovodit povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)]. 7. Ačkoliv tedy "důležitým důvodem", vedoucím k odročení ústního jednání, může být samozřejmě i zdravotní indispozice účastníka či jeho právního zástupce [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 136/99 ze dne 5. 9. 2000 (N 129/19 SbNU 193)], rovněž tuto skutečnost je třeba soudu náležitě doložit a musí z ní být patrno, že neúčast účastníka při jednání je hodnověrná a není pouze účelová, resp. jejím cílem není dále prodlužovat řízení. 8. Z napadeného rozsudku krajského soudu (a následně z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu) se nicméně podává, že soudy náležitě zvažovaly, zda byly ve stěžovatelově případě dány důvody pro odročení jednání. Na základě opakovaného podání žádosti o odročení jednání a s ohledem na další skutečnosti (viz např. domluva kontroly u lékaře na den ústního jednání či schopnost stěžovatele absolvovat cestu k lékaři do Prahy a zpět, ale nikoli k soudu - podrobněji s. 3 a 4 napadeného rozsudku krajského soudu) dospěly k závěru, že stěžovatelův zdravotní stav mu umožňuje účast na soudním jednání. 9. Ústavní soud přitom argumentaci krajského soudu nepovažuje za svévolnou či nedostatečnou, neboť z ní jasně vyplývá, na základě jakých skutečností dospěl k odmítnutí žádosti stěžovatele o odročení jednání a jeho konání v jeho nepřítomnosti. Takto se i Ústavní soud domnívá, že jeho omluva byla spíše účelovou, přičemž za této situace nemohlo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť nemohou být porušena základní práva toho, kdo se je svojí aktivitou snaží sám zneužít. Za zcela neakceptovatelný pak Ústavní soud považuje argument stěžovatele týkající se porušení právní jistoty z důvodu předchozího opakovaného vyhovění jeho žádostem o odročení jednání, neboť je zřejmé, že obecné soudy o těchto žádost