II.ÚS 359/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 359/09 ze dne 25. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem Praha 1, Elišky Krásnohorské 10/2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2008 ve věci sp. zn. 70 Co 387/2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým měla být porušena ustanovení čl. 10 odst. 2, čl. 31, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Dne 4. 2. 2008 se narodil T. J. V., jehož otcem byl určen souhlasným prohlášením před matričním úřadem ve smyslu ustanovení § 52 zákona o rodině J. V. Jelikož se s matkou nezletilého intimně stýkal do dne 15. 5. 2007, tedy v době pravděpodobného početí nezletilého, taktéž stěžovatel, dospěl k závěru, že biologickým otcem nezletilého nemusí být J. V., neboť biologickým otcem nezletilého může být právě on, pročež podal k Okresnímu soudu v Přerově žalobu, jíž se domáhal popření otcovství J. V. k nezletilému a současného určení svého otcovství k tomuto nezletilému. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2008 ve věci sp. zn. 14 C 59/2008 tuto stěžovatelovu žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce, jemuž nesvědčí popěrné právo; k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel se domnívá, že formalistickým postupem krajského soudu byla jemu a nezletilému odepřena výše uvedená základní práva, přičemž k tomuto porušení došlo aplikací ustanovení § 61 odst. 1 zákona o rodině, jehož derogaci proto touto ústavní stížností navrhuje. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo dle stěžovatele v prvé řadě zasaženo právo garantované ustanovením čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť mu jím byl znemožněn rodinný život s jeho potenciálním (biologickým) synem. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v projednávané věci nepřípustně upřednostňují "právní otcovství" před otcovstvím biologickým, což dle jeho názoru odporuje současným sociologickým trendům; stěžovatel nadto odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 568/06, v němž byla akcentována biologická vazba rodinných vztahů, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kroon a další proti Nizozemí, dle kterého musí biologická a sociální realita mít přednost před právní domněnkou. Stěžovatel zdůrazňuje, že je bytostným zájmem nezletilého, aby se právní vztahy, za situace, kdy lze neinvazivním testem DNA postavit biologické otcovství najisto, dostaly do souladu s biologickými vazbami, a aby se následně mohl rodinný život "harmonicky vyvíjet". Stěžovatel přitom poukazuje na skutečnost, že platná právní úprava a převládající rozhodovací judikatura umožňuje situaci, kdy matka dítěte může společným prohlášením s jakýmkoli jiným mužem (jenž s tím souhlasí) potenciálnímu biologickému otci dítěte zcela znemožnit výkon rodičovských práv. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že v posuzované věci nikdo nehájil práva nezletilého, neboť mu určený opatrovník se k předmětné žalobě vůbec nevyjádřil a jednání ve věci se neúčastnil (čímž došlo i k porušení ustanovení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), přestože je mj. i z důvodů zdravotních (prevence nemocí, dědičné zátěže, transplantace) v nejlepším zájmu dítěte, aby znalo svého (skutečného) biologického otce. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti pouze zopakoval z odůvodnění svého rozhodnutí, že bylo-li otcovství k nezletilému určeno dle ustanovení § 52 odst. 1 zákona o rodině, svědčí popěrné právo dle ustanovení § 61 zákona o rodině pouze dvěma subjektům, a to takto určenému otci a matce. Stěžovateli proto popěrné právo nesvědčí a jeho požadavek tak bylo nutno považovat za nedůvodný. Krajský soud považuje platnou a účinnou úpravu popěrného práva za ústavně konformní a připomíná, že jediným právně možným způsobem popření otcovství (stěžovatelem) je tak postup ve smyslu ustanovení § 62, resp. § 62a zákona o rodině. Po zvážení všech v ústavní stížnosti uvedených argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že je potenciálním biologickým otcem nezletilého T. J. V.. Z kontextu dalších stěžovatelových ústavních stížností (vedených pod sp. zn. III. ÚS 358/09 a III. ÚS 1163/09) přitom jasně vyplývá, že se stěžovatel různými (alespoň formálně) dostupnými právními prostředky snaží o určení svého otcovství k nezletilému, a to navzdory právní úpravě obsažené v zákoně o rodině, patrně proto, že postup soudů z ní vycházející považuje za formalistický a právní úpravu přinejmenším za aplikačně rozpornou s výše uvedenými ustanoveními Listiny a obou mezinárodních úmluv. Jak vyplývá z obsahu posuzované ústavní stížnosti, stěžovatelovo přesvědčení o zásahu do jeho ústavně zaručených práv nejspíše pramení z "právní věty" uvedené v rozhodnutí ESLP ve věci Kroon a další proti Nizozemí (a citované v taktéž stěžovatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06), dle které "respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila nad právní domněnkou" (respect for family life requires that biological and social reality prevail over a legal presumption). Přestože není třeba s touto zásadou, jíž ostatně přiznal Ústavní soud v odkazované věci ústavněprávní relevanci, jakkoli polemizovat, není současně možné ji vytrhávat z kontextu věci, v níž byla proklamována, jak to v projednávané ústavní stížnosti činí právě stěžovatel. Stěžovatel totiž zjevně přehlíží, že ve věci Kroon a další proti Nizozemí, stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 568/06, existující právní domněnka (právní otcovství) prokazatelně odporovala stávající sociální realitě, kdy matrikový otec o své dítě fakticky neprojevoval žádný zájem, a současně bylo z provedených důkazů zřejmé, že biologickým otcem dítěte je velmi pravděpodobně muž, jenž v danou chvíli plnil sociální roli otce (v případu Kroon pan A. Z., ve věci sp. zn. II. ÚS 568/06 zesnulý M. F.). Nic takového projednávané věci nesvědčí, právě naopak; matrikový otec jeví o nezletilého T. J. zájem (opak z ústavní stížnosti nevyplývá) a kromě vlastního tvrzení o jeho možném biologickém otcovství k nezletilému stěžovateli nic dalšího nesvědčí. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti jako jeden z argumentů vznáší i zájem dítěte, nikterak nenaznačuje, proč by - na rozdíl od odkazovaných případů - měly být existující sociální vazby narušovány, a to toliko z důvodu, že biologickým otcem by dle jeho domněnky mohla být osoba odlišná od otce zapsaného do matriky (srov. mutatis mutandis rozhodnutí senátu ESLP o nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, Yildirim proti Rakousku, stížnost č. 34308/96). V této souvislosti je třeba odkázat na rozhodnutí ESLP ve věci Paulík proti Slovensku (stížnost č. 10699/05), jehož závěry je možno interpretovat tak, že právní domněnka - pokud nesleduje zájem žádné z