II.ÚS 359/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 359/19 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUD. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 25 Cdo 6061/2016-326, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a J. S. a Cestovní kanceláře FISCHER, a.s., sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka se spolu s J. S. svou žalobou domáhala na Cestovní kanceláři FISCHER, a.s. (dále jen "cestovní kancelář") zaplacení částky ve výši 2 184 193,94 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví stěžovatelky s odůvodněním, že s cestovní kanceláří uzavřeli cestovní smlouvu, jejímž předmětem byl zájezd do Egypta, a dále od cestovní kanceláře zakoupili jednodenní výlet do Káhiry. Při cestě autobusem v rámci tohoto výletu došlo k nehodě, kdy autobus najel na písečnou dunu na vozovce, přičemž došlo k újmě na zdraví stěžovatelky, spočívající mj. v poranění páteřního obratle, pohmoždění břišní oblasti a ochrnutí dolní poloviny těla. Žalovaná částka měla sestávat z nákladů vynaložených na léky ve výši 43 231 Kč, nákladů na cestu osobním vozidlem v souvislosti s péčí o stěžovatelku ve výši 29 862,94 Kč a úhrady nezbytných úkonů pečovatelských služeb, které musí být stěžovatelce poskytovány a které jí osobně poskytuje J. S. (dále jen "vedlejší účastník"), jenž z tohoto důvodu musel omezit své volnočasové aktivity. 4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 9. 2013 č. j. 57 C 112/2011-156 tak, že cestovní kanceláři byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce a vedlejšímu účastníku účelné náklady spojené s léčením ve výši 45 637 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále na náhradě nemajetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky částku ve výši 524 400 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta (výroky III. až V.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky VI. až VIII.). V odůvodnění obvodní soud uvedl, že shledal, že na straně stěžovatelky došlo v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností cestovní kanceláře ke škodě na zdraví, v důsledku čehož stěžovatelce vznikly náklady spojené s léčením, jakož i majetková újma spočívající v tom, že stěžovatelka není pro poškození svého zdraví nadále soběstačná v péči o sebe i svou domácnost a je nucena vyhledat pomoc třetí osoby, přičemž přenesení veškeré zátěže na vedlejšího účastníka by (s ohledem na závažnost zdravotních obtíží stěžovatelky) představovalo neúměrné břemeno přesahující rámec solidarity či plnění povinností podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v posledně účinném znění. Obvodní soud proto s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu uzavřel, že stěžovatelka má nárok na tzv. rentu, a to v měsíční výši 16 000 Kč (za období od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2012) a 18 000 Kč (za období od 1. 1. 2012), kterou následně ponížil o částku ve výši 4 000 Kč měsíčně, představující příspěvek na péči podle § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"), jenž stěžovatelka v rozhodném období pobírala, a dále zohlednil skutečnost, že stěžovatelka byla po část období, za něž přiznání renty požadovala, hospitalizována, přičemž po dobu její hospitalizace o ni žádná osoba bezplatně nepečovala. 5. Rozhodnutí obvodního soudu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 9. 2014 č. j. 13 Co 29/2014-245 ve vyhovujících výrocích I. a II. a zamítavém výroku IV. potvrzeno, výrok III. napadeného rozhodnutí ohledně částky 4 045 Kč byl městským soudem zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, ohledně částky 213 Kč byl změněn tak, že cestovní kancelář je povinna zaplatit tuto částku stěžovatelce a vedlejšímu účastníku, jinak byl ohledně částky ve výši 23 148,94 Kč a ohledně úroku z prodlení potvrzen, neboť městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav, který rovněž (v zásadě) správně právně posoudil. 6. Rozhodnutí městského soudu stěžovatelka i cestovní kancelář napadly dovoláními, jež byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 6061/2016-326 zamítnuta. III. 7. Rozsudek dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, jejímž předmětem učinila otázku, zda má být příspěvek na péči poskytovaný podle § 7 zákona o sociálních službách, který v rozhodné době pobírala, odečítán od přiznané náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na zajištění pomoci stěžovatelce při základních životních úkonech a při zajištění chodu její domácnosti či nikoli. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201), v němž Ústavní soud mj. uvedl, že "podle Nejvyššího soudu nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením, třebaže vzniká podle § 449 odst. 3 občanského zákoníku přímo těm, kdo náklady vynaložili (tedy pečujícím), je přímo součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody na zdraví vůči škůdci. Jestliže přitom škůdce za škodu odpovídá v plném rozsahu (poznámka: což ostatně platí i ve stěžovatelově případě), pak jeho povinnost k náhradě škody může být snížena jedině z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 450 občanského zákoníku. Proto nemůže být snížena například proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči [shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 v této souvislosti hovoří o příspěvku na péči o osobu blízkou, jenž byl nahrazen příspěvkem na péči]." Dále upozornila i na nález sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297), v němž Ústavní soud řešil shodnou právní otázku, přičemž konstatoval, že "Ústavní soud v nálezu I. ÚS 46/12 s odkazem na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 uvedl, že jestliže škůdce odpovídá za škodu v plném rozsahu, nemůže být povinnost k náhradě škody snížena proto, že je poškozený příjemcem příspěvku na péči. Soud prvního stupně a odvolací soud opakovaně při výpočtu výše nároku automaticky odečítaly částku 4 000 Kč, kterou stěžovatel pobírá jako příspěvek na péči od státu, aniž by ve svých rozhodnutích uvedly, z jakého důvodu tak činí a z jakého důvodu se odchylují od pro ně závazného rozhodnutí. Takový postup rovněž není přípustný." Z právě citovaných rozhodnutí dle stěžovatelky vyplývá, že se Ústavní soud vyjádřil zcela jednoznačně v tom smyslu, že se příspěvek vyplácený státem v souvislosti s péčí o nesamostatnou osobu nemá odečítat od nároku na náhradu škody, přičemž tato rozhodnutí se dle stěžovatelky vztahují jak na případy, kdy byl pečující osobě vyplácen příspěvek podle § 80 a násl. zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v posledně účinném znění (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"), tak i na případy, kdy poškozený pobíral příspěvek na péči, a to na základě zákona o sociálních službách. Stěžovatelka z tohoto důvodu odmítla názor vyslovený Nejvyšším soudem v nyní napadeném rozhodnutí, dle něhož je třeba závěry přijaté Ústavním soudem v citovaných rozhodnutích revidovat s přihlédnutím ke skutečnosti, že došlo ke změně právní úpravy, když nově poskytovaný příspěvek na péči je podle zákona o sociálních službách poskytován za jiným účelem a z jiného právního důvodu a jeho příjemcem je jiná osoba, než tomu bylo v případě příspěvku poskytovaného podle zrušeného zákona o sociálních službách. Tento závěr stěžovatelka označila za věcně nesprávný, nerespektující dualitu soukromého a veřejného práva a jsoucí v rozporu s principem závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. IV. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. 9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ús