II.ÚS 3785/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3785/12 ze dne 16. 5. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Jiřího Kuneše, právně zastoupeného Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem Opletalova 1323/15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011 č.j. 6 Ca 128/2008-62 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2012 č.j. 9 As 113/2011-99, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudky napadanými ústavní stížností bylo konstatováno, že osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe vydané stěžovateli Českou lékařskou komorou pro obor alergologie (lékařská imunologie) nemůže být podkladem k přiznání specializované způsobilosti lékaře podle § 44 zákona č. 95/2004 Sb., jestliže lékař neabsolvoval nástavbovou atestaci v tomto oboru, a to i přesto, že absolvoval II. atestaci v oboru pediatrie, která obsahovou náplň alergologie (lékařské imunologie) zahrnovala a lékař dlouhodobě v tomto oboru vykonává praxi. Již v řízení před obecnými soudy stěžovatel namítal, že se žádný z těchto orgánů dostatečně nevypořádal s otázkou již nabytých práv stěžovatele. Tuto problematiku vyřešily obecné soudy formalisticky a toliko poukázaly na absenci dokladu o absolvování nástavbové specializace a konstatovaly, že osvědčení k výkonu lékařské praxe v oboru lékařská imunologie, vydané Českou lékařskou komorou dne 1. 4. 1995, je dokladem vydaným podle jiného právního předpisu. Nevzaly na vědomí článek III. zákona č. 121/2004 Sb., podle kterého zůstávají tato osvědčení nedotčena. I Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval toliko, že nebylo možné žádosti o uznání specializace v daném oboru vyhovět, neboť nebyla naplněna podmínka podle § 44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., a navrhovatel nepředložil doklad o absolvování nástavbové atestace. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pro právní jistotu účastníka řízení není možné omezit se na konstatování, že stěžovatel nesplnil formální podmínky podle nového zákona č. 95/2004 Sb., a to podle § 44 odst. 4 písm. a), jestliže tyto podmínky splnil dříve podle jiné, v té době klíčové právní úpravy, a to jak z pohledu formálního, tak z pohledu věcného. Jedná se o nepřípustný retroaktivní zásah do ústavněprávního principu nabytých práv stěžovatele. Obecné soudy nijak nezdůvodnily, z jakého důvodu by mělo mít uznání způsobilosti k samostatnému výkonu povolání v oboru alergologie (lékařská imunologie) Českou lékařskou komorou v roce 1995 odborně menší kvalitu nebo nedostatečnost, aby následně podle nového zákona č. 95/2004 Sb. nemohlo uznat tutéž materii a obsah na základě téhož vzdělání Ministerstvo zdravotnictví. Rozhodnutí správního orgánu ve vztahu ke kvalifikaci stěžovatele z oboru alergologie (lékařská imunologie) plní podle přesvědčení stěžovatele pouze deklaratorní či osvědčující funkci. Stěžovateli mohlo být uznání této kvalifikace upřeno jen tehdy, pokud by bylo srozumitelně a přesvědčivě odůvodněno, v čem je specializovaná způsobilost v tomto oboru ve smyslu zákona č. 95/2004 Sb. odlišná od získané odbornosti v téže materii, nicméně v rámci oboru pediatrie II. stupně. Žádnou takovou úvahu však napadená rozhodnutí neobsahují, opět je jen formalisticky konstatováno, že nic takového z vyhlášky č. 77/1981 Sb. nevyplývá. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčen předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění. V případě nyní posuzovaném Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů ve shora citovaném smyslu nespatřuje. Námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, se obsahově shodují s námitkami, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší správní soud se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v kasační stížnosti pečlivě zabýval a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná a Městský soud v Praze věc posoudil správně. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že "za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb. bylo možno získat specializaci v oboru lékařská imunologie v rámci nástavbové specializace ve zvlášť úzkých oborech (příl. č. 3), a to v rámci oborů dermatovenerologie, interní lékařství, klinická biochemie, lékařská mikrobiologie a pediatrie, přičemž platilo, že tuto specializaci bylo možné získat po dosažení specializace I. stupně. Nejvyšší správní soud má v souladu s touto dříve platnou právní úpravou za to, že stěžovatel měl za účinnosti vyhlášky č. 77/1981 Sb. možnost získat specializaci v oboru lékařská imunologie, tj. v oboru, který by odpovídal oboru alergologie a klinická imunologie specializačního vzdělávání lékařů podle zákona č. 95/2004 Sb., jak vyžaduje § 44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb. Nicméně stěžovatel doklad o nástavbové specializaci v oboru lékařská imunologie nedoložil. Zdejší soud má tak v souladu se závěry správních orgánů, jakož i městského soudu, za to, že stěžovatel nesplnil podmínky pro uznání specializované způsobilosti v obdobném oboru specializačního vzdělávání podle zákona č. 95/2004 Sb., neboť podle dosavadních právních 9 As 113/2011 - 104 předpisů, tj. vyhlášky č. 72/1971 Sb. ani podle vyhlášky č. 77/1981 Sb., nezískal specializaci v obdobném nástavbovém oboru". Podle Nejvyššího správního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel disponuje osvědčením České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe v oboru lékařská imunologie, ani skutečnost, že dle čl. III zákona č. 121/2004 Sb. platnost osvědčení podle § 2 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 220/1991 Sb. vydaného k výkonu soukromé lékařské praxe Českou lékařskou komorou přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. 18. 4. 2004) zůstává nedotčena. Podle názoru soudu vydání a platnost předmětného osvědčení nemůže mít vliv na existenci nástavbové specializace podle vyhlášky č. 77/1981 Sb. Osvědčení České lékařské komory bylo stěžovateli vydáno k potvrzení oprávnění vykonávat soukromou praxi v předmětných oborech, nikoli k potvrzení skutečnosti, že absolvoval nástavbovou specializaci podle vyhlášky č. 77/1981 Sb. Za splnění podmínky stanovené v § 44 odst. 4 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., ve znění pl