II.ÚS 4117/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4117/19 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Colosseum, a. s., se sídlem Londýnská 730/59, Praha 2, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2019 č. j. 6 Afs 273/2018-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018 č. j. 6 Af 59/2015-96, rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 17. 6. 2015 č. j. 2015/064745/CNB/110 a rozhodnutí České národní banky ze dne 3. 3. 2015 č. j. 2015/24131/570, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny, právo vyjádřit se k provedeným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny, jakož i zásada zákonnosti zaručená čl. 39 Listiny a principy stanovené v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka je akciovou společností, která má povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry, a v rámci své činnosti poskytuje hlavní a doplňkové investiční služby. V záhlaví uvedeným rozhodnutím České národní banky byla uznána vinnou ze spáchání správních deliktů podle § 157 odst. 2 písm. c) a § 157 odst. 2 písm. b) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 31. 5. 2016 (dále jen "zákon o podnikání na kapitálovém trhu"), a byla jí uložena pokuta ve výši 3 000 000 Kč. Prvními dvěma skutky porušila povinnost uchovávat záznamy o komunikaci s klienty stanovenou v § 17 odst. 1 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Třetím skutkem porušila povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků stanovenou § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, neboť se ve vztahu k devíti zákazníkům dopustila ve vymezeném období nadměrného obchodování (tzv. churningu), tedy zakázané praktiky, kterou obchodník s cennými papíry sleduje především maximalizaci svého příjmu z poplatků za realizaci obchodů. Bankovní rada České národní banky (dále jen "bankovní rada") v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla stěžovatelkou podaný rozklad a rozhodnutí České národní banky potvrdila. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu proti citovaným správním rozhodnutím. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost, přičemž ve svém posouzení vycházel z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2084/18 ze dne 27. 8. 2019 (dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/) týkajícího se totožného správního deliktu téže stěžovatelky. Od závěrů vyslovených v citovaném usnesení se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v nyní posuzované věci. 4. V podstatě shodnou argumentaci jako v předchozích řízeních stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Namítá, že byla shledána vinnou ze spáchání správního deliktu na základě aplikace právně neurčitého pojmu, tzv. nadměrného obchodování neboli churningu, který není vyložen v právních předpisech ani v judikatuře. Domnívá se, že § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu není dostatečně konkrétní a skutková podstata správního deliktu je příliš obecná, v řízení tak byla porušena zásada zákonnosti. Zákonodárce pouze doslovně převzal znění evropské směrnice, čímž nedošlo k řádné implementaci. Česká národní banka měla povinnost prokázat úmysl stěžovatelky obohatit se na úkor svých zákazníků, což však neučinila. Stěžovatelka má za to, že došlo k promlčení její odpovědnosti za správní delikt; Česká národní banka měla nejpozději do 90 dnů od realizace konkrétních obchodů stěžejní indicie o zahájení správního řízení, neboť jsou jí zasílány pravidelné měsíční zprávy. Stěžovatelka považuje odůvodnění správních rozhodnutí za nepodložené, nekonkrétní a v rozporu se stanoviskem Komise pro cenné papíry; výpočty České národní banky nejsou správné a výběr rozhodného období je účelový. Nepřiměřeně vysokým trestem byla stěžovatelka zkrácena na svém právu vlastnit majetek. 5. Stěžovatelka dále uvádí, že nahrávky použité jako důkaz ve správním řízení byly použity nezákonně, neboť jejich využitím došlo k nepřiměřenému omezení práva na ochranu soukromého života stěžovatelky, jejích zaměstnanců i zákazníků. Stěžovatelka má za to, že § 8 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, v rozhodném znění, není v souladu s právem Evropské unie na ochranu soukromí a navrhuje předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. V souvislosti s nahrávkami došlo rovněž k porušení zákazu sebeobviňování, neboť stěžovatelka nebyla poučena o důvodu, pro který musí vydat požadované nahrávky. Stěžovatelka rovněž namítá, že byla porušena její procesní práva, neboť nebyla přítomna provedení důkazu zvukovými nahrávkami. Stěžovatelka rovněž brojí proti vypořádání své námitky podjatosti ze strany Nejvyššího správního soudu. 6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jak to činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o správní žalobě, anebo dokonce správní orgány. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů a správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší. Právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s právem na úspěch ve věci. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení; v ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. 10. Základní námitku stěžovatelky týkající se neurčitosti skutkové podstaty správního deliktu podle § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, kterého se obchodník s cennými papíry dopustí také tím, že při jednání se zákazníky poruší povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků podle § 15 odst. 1 tohoto zákona, vypořádal již Ústavní soud ve výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2084/18. Každý obchodník s cennými papíry si musí být vědom, že povinnost stanovená § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu zahrnuje z