II.ÚS 4235/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4235/18 ze dne 13. 9. 2019 N 159/96 SbNU 56 Ochrana autonomie vůle a zásady pacta sunt servanda při posuzování otázky platnosti více nájemních smluv k téže věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha 9, se sídlem Sokolovská 324/14, Praha 9, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem Týnská 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2307/2018-213 ze dne 25. 9. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 286/2017-187 ze dne 1. 2. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a A.C.E. Media Ventures, Inc., se sídlem 1873 South Bellaire Street, Suite 1000, Denver, Colorado 80222, USA, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem, se sídlem Generála Sochora 21, Třebíč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2307/2018-213 ze dne 25. 9. 2018 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 286/2017-187 ze dne 1. 2. 2018 bylo porušeno právo stěžovatelky na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení se zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka pronajímala na základě smlouvy z roku 1995 a dodatku z roku 1999 Luboši Zeithamerovi (dále jen "první nájemce") na dobu neurčitou pozemek specifikovaný v napadených rozhodnutích za účelem údržby plochy s travním porostem a dále k zelinářským účelům na ploše nejvýše 80 m2. V prosinci 2011 stěžovatelka udělila prostřednictvím smlouvy o umístění stavby (dále též jen "smlouva o billboardu") souhlas vedlejší účastnici, aby na části téhož pozemku zřídila, umístila a provozovala stavbu pro reklamu (dále jen "billboard"), a to na dobu 10 let za stanovenou úplatu. Vedlejší účastnice v této smlouvě prohlásila, že je seznámena s tím, že pozemek je dlouhodobě pronajat jako zahrada, a stěžovatelka prohlásila, že existující nájemní smlouva neznemožňuje realizaci smlouvy o billboardu. Ještě před podpisem smlouvy o billboardu první nájemce při jednání se stěžovatelkou písemně vyjádřil souhlas s umístěním billboardu na pozemek, který si pronajímá. Později podle stěžovatelky vedlejší účastnice smlouvu o billboardu vypověděla, přičemž výpovědní doba uplynula v březnu 2014. Stěžovatelka proto žalovala vedlejší účastnici o zaplacení 337 456,48 Kč s příslušenstvím jako dlužné úplaty a smluvní pokuty dle smlouvy o billboardu za období od dubna 2013 do března 2014. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 4. 2017 žalobu zamítl. Obvodní soud dospěl k názoru, že je smlouva o billboardu nepojmenovanou smlouvou ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "OZ z roku 1964"), kterou je zapotřebí posuzovat podle obsahově nejbližšího ustanovení občanského zákoníku, tj. podle ustanovení o smlouvě nájemní. Stěžovatelčinu žalobu pak zamítl s odůvodněním, že je smlouva o billboardu absolutně neplatná dle § 37 odst. 2 OZ z roku 1964 pro počáteční právní nemožnost plnění, jak namítala vedlejší účastnice. Pozemek, jehož se smlouva o billboardu týkala, byl totiž pronajat prvnímu nájemci, takže v okamžiku uzavření uvedené smlouvy nebyl právně volný. Nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky, jelikož nebylo prokázáno, že by došlo k umístění billboardu na pozemek. 3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a ztotožnil se s hodnocením, že se nejednalo o pozemek právně volný, jelikož se stěžovatelka pronájmem vzdala ve prospěch prvního nájemce práva s pozemkem disponovat, a nemohla tak uzavřít ohledně předmětného pozemku (ani jeho části) další smlouvu zakládající právo pozemek užívat. Podle městského soudu vyslovil první nájemce souhlas pouze s tím, aby při dodržení určitých podmínek byl na pozemku, který má pronajat, umístěn billboard, pro posouzení platnosti smlouvy o billboardu je však tento souhlas "irelevantní". 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost a konstatoval, že jsou závěry odvolacího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle níž je předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě. Smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je dle této judikatury absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba. Totéž platí, jde-li o nájem nebytového prostoru, a podle Nejvyššího soudu neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené závěry nebylo možno vztáhnout rovněž na nájem pozemků. Za nepřípadný považoval Nejvyšší soud odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba upřednostnit takový výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. V posuzovaném případě podle Nejvyššího soudu dvě výkladové varianty v úvahu nepřipadají. Za "nepochybný a logicky zcela opodstatněný" považoval Nejvyšší soud v projednávané věci názor, že jeden předmět nájmu nemůže být současně pronajat dvěma odlišným subjektům, od nichž by navíc pronajímatel pobíral dvakrát nájemné, na čemž nic nemění ani souhlas prvního nájemce s umístěním billboardu. II. Argumentace stran 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o billboardu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), právo na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a dále čl. 90 Ústavy České republiky. Podle stěžovatelky umístění billboardu nijak nebrání užívání pozemku pro zahradnické účely a závěr o nemožnosti uzavřít smlouvu o billboardu se vymyká zásadě legální licence, smluvní volnosti i zdravému rozumu. Navíc první nájemce s umístěním billboardu udělil souhlas a všechny dotčené smluvní strany si dostatečně upravily vzájemná práva a povinnosti. Kategorizace smluvních typů podle stěžovatelky nesmí vést k formalistickému výkladu, který jednotlivcům brání uzavírat nepojmenované smlouvy, jakou byla i smlouva o billboardu, respektive který upírá těmto autonomním projevům vůle právní účinky. Závěr o neplatnosti uvedené smlouvy se podle stěžovatelky opírá pouze o názor, že šlo o dvojí nájem, aniž by bylo dostatečně vzato v potaz právo stran "uzavřít smlouvu nepojmenovanou, je-li odrazem jejich vůle, zákon ji nezakazuje, její plnění je fakticky možné a není v rozporu s dobrými mravy". Smlouva o billboardu ve spojení se souhlasem prvního nájemce s umístěním billboardu přitom vedly k uspořádání vztahů, které zákon nezakazuje. Nerespektování autonomie vůle vede k porušení práva na spravedlivý proces, v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197), nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197) a nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017 (N 132/86 SbNU 247). 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o billboardu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Uvedl, že ohledně jednoho předmětu nájmu lze uzavřít pouze jednu nájemní smlouvu, závěr o neplatnosti tak byl správný, jelikož v projednávané věci šlo o pozemek již jednou pronajatý, a tedy nikoliv právně volný. Dále poznamenal, že "podle názoru dovolacího soudu ,zdravému rozumu', o němž hovoří stěžovatelka, spíše odporuje, aby k jednomu a témuž pozemku mělo více různých subjektů ,nájemní' právo. Zde nejde o formalistický výklad norem, nýbrž o výklad, který vychází z reálného života a který zohledňuje zájmy a možné rozepře dvou různých subjektů, jimž byl pronajat jeden předmět nájmu". 7. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že na svých závěrech setrvává. 8. Vedlejší účastnice namítla, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta pro opožděnost. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka ústavní stížností napadla pouze rozsudek městského soudu, ale nikoliv usnesení Nejvyššího soudu. Vedlejší účastnice připomíná, že vyčerpání dovolání dle § 237 občanského soudního řádu je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti, jak bylo vyloženo v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541). S odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 2915/09 ze dne 1. 12. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) vedlejší účastnice dovozuje, že ústavní stížnosti musí povinně směřovat i proti rozhodnu