II.ÚS 4239/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4239/18 ze dne 26. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Preislerové, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 28 Cdo 300/2017-433, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. V neposlední řadě jimi byl údajně porušen zákaz diskriminace. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 18 C 193/2016-258 [poznámka ÚS: poté, kdy jeho předchozí usnesení, jímž bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Ministerstvu vnitra, bylo spolu s navazujícími rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1713/13 ze dne 23. 2. 2015 (N 40/76 SbNU 537)] uložil žalované České republice - Ministerstvu financí povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2.568.000 Kč s úrokem z prodlení, a to od 19. 3. 1992 do zaplacení (výrok I) a vyslovil, že (v tomto rozsahu) se nahrazuje rozhodnutí ministra financí ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané právním předchůdcem (manželem) stěžovatelky. Přitom vyšel z toho, že rozhodnutím Ministerstva financí ve spojení s rozhodnutím ministra financí o rozkladu nebylo vyhověno návrhu právního předchůdce stěžovatelky na poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný jeho právními předchůdci (rodiči) na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Sovětskému svazu. Prvostupňový soud ovšem na rozdíl od Ministerstva financí (resp. ministra financí) dospěl k závěru, že předmětný nemovitý majetek splňuje podmínky pro odškodnění. Výši náhrady pak soud prvního stupně určil ve smyslu § 136 o. s. ř. vlastní úvahou, když vzal za základ cenu nemovitosti v roce 1938, kterou vynásobil koeficientem 12,85 podle tabulky indexů přepočtu cen stavebních prací určené k tomu povolaným znalcem. 3. Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že České republice - Ministerstvu financí uložil zaplatit stěžovatelce částku 342.096 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 22. 11. 2006 do zaplacení, zatímco v části žádající zaplacení dalších 2.225.904 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl a takto nahradil označené rozhodnutí správního orgánu (výrok I). Nadto rozhodl o náhradě nákladů vzniklých u soudů obou stupňů (výrok II). Ačkoliv se odvolací soud s nalézacím soudem ztotožnil co do hodnocení základu věci, nebylo podle jeho názoru namístě v otázce určení výše náhrady postupovat podle ustanovení § 136 o. s. ř. (umožňujícího určit výši nároku úvahou soudu), nýbrž bylo třeba primárně vycházet ze zásad stanovených ve vyhlášce Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen "vyhláška č. 159/1959 Ú.l."). Jelikož by však takto vypočtená náhrada nereflektovala cenové změny hladiny nemovitostí, k nimž došlo v uplynulé době i v souvislosti se změnou společenských, ekonomických a politických poměrů, exaktně vypočtenou částku přiměřeně zvýšil, a to na desetinásobek za použití indexu stanoveného aktuální restituční úpravou, tedy § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen "zákon č. 212/2009 Sb.") s tím, že žalovaná se se splněním svého dluhu dostala do prodlení až ode dne následujícího po dni, kdy jí byla doručena žaloba stěžovatelky. 4. Nejvyšší soud pak ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl takto: "I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324, se ve výroku I v části, jíž bylo účastnici České republice - Ministerstvu financí uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 3 % z částky 342 096 Kč od 22. 11. 2006 do zaplacení, mění tak, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II mění tak, že se žaloba zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání této účastnice odmítá. [...] II. Dovolání žalobkyně se odmítá. [...] III. Účastnici se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení." Nejvyšší soud tak přisvědčil námitce žalované ohledně přiznání úroků z prodlení. Podle jeho rozhodovací praxe totiž v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodováno jiným orgánem podle části páté občanského soudního řádu, nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího procesního postupu, nýbrž o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci. Předmětem rozhodování soudů v řízení podle části páté občanského soudního řádu musí tak být to, co již bylo předmětem rozhodování správního orgánu. Naopak o změnu žaloby jde z tohoto hlediska tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li například na základě stejného skutkového stavu více, než požadoval v původní žalobě. O jiný předmět řízení se proto jedná též v případě, kdy se stěžovatelka nově domáhala přiznání příslušenství z restituční náhrady, ačkoliv to nebylo požadováno v řízení před správním orgánem. Z toho podle Nejvyššího soudu vyplývá, že v části, jíž byly stěžovatelce přiznány úroky z prodlení z požadované náhrady, není rozhodnutí odvolacího soudu správné. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 7. Předně je třeba poznamenat, že obecné soudy v právě projednávané věci postupovaly zřetelně v intencích relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu [a to nejen nálezu sp. zn. I. ÚS 1713/13 vydaného ve věci stěžovatelky, ale také nálezu sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99) a nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 ze dne 13. 6. 2016 (N 108/81 SbNU 705)]. Výše náhrady za nemovitý majetek, která by jinak stěžovatelce byla přiznána po