II.ÚS 4261/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4261/18 ze dne 4. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Baráka, zastoupeného Mgr. Barborou Surmanovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 1011/39, Znojmo, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2018, č. j. 21 Co 247/2018-119, usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 7. 2018, č. j. 7 C 122/2015-103, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 7. 2017, č. j. 7 C 122/2015-44, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále též jen "okresní soud") ze dne 16. 6. 2017, č. j. 7 C 122/2015-35, bylo rozvedeno manželství stěžovatele uzavřené dne 10. 8. 2013. 4. Odvolací řízení zahájené odvoláním stěžovatele ze dne 1. 7. 2017 bylo ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 7 C 122/2015-44, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Toto usnesení nabylo právní moci dne 18. 8. 2017. 5. Dne 22. 11. 2017 bylo okresnímu soudu doručeno další podání stěžovatele, označené jako "podnět k trestnímu oznámení podvodu a vydírání s odvoláním ke Krajskému soudu v Brně", v němž stěžovatel uvedl, že dosud neobdržel písemné vyjádření k odvolání ze dne 1. 7. 2017. K výzvě soudu stěžovatel svůj podnět doplnil podáním ze dne 8. 12. 2017, v němž zdůraznil, že "mu nebyla doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, nikdo ani písemně, telefonicky, ústně [jej] nekontaktoval od okresního ani krajského soudu na adresu jeho trvalého bydliště." 6. V ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 30. 7. 2018, č. j. 7 C 122/2015-103, posoudil okresní soud shora učiněné podání ze dne 22. 11. 2017, resp. ze dne 8. 12. 2017 jako opožděné odvolání proti citovanému rozsudku o rozvodu manželství, které proto odmítl podle ustanovení § 208 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soud uvedl, že veškeré soudní písemnosti byly stěžovateli doručovány na adresu jeho trvalého pobytu. 7. Stěžovatel v odvolání proti tomuto usnesení právní závěry okresního soudu zpochybnil, když namítal, že odmítnutí odvolání je podle jeho názoru v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Stěžovatel předně uvedl, že proti rozsudku o rozvodu manželství podal včas odvolání dne 1. 7. 2017, přičemž následně neobdržel "žádnou listinu o úhradě soudního poplatku". Na konci odvolání (ze dne 1. 7. 2017) stěžovatel zdůraznil, že krátkodobě pracuje v Holandsku a uvedl na sebe e-mailový kontakt. Dotazoval se, proč mu byla výzva k zaplacení soudního poplatku zaslána na adresu jeho trvalého pobytu, když soudu muselo být jasné, že se na daném místě nezdržuje. Ve skutečnosti, že soud předmětnou výzvu stěžovateli nezaslal na jím uvedený e-mail, spatřoval porušení relevantních ustanovení občanského soudního řádu týkajících se doručování. 8. Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, přičemž za podstatné považoval zjištění, zda byly stěžovateli řádně doručeny dvě písemnosti, tj. usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku a navazující usnesení o zastavení soudního řízení (pro nezaplacení tohoto poplatku). Odvolací soud shledal, že uvedené písemnosti byly vzhledem k okolnostem případu v souladu se zákonem doručovány prostřednictvím doručujícího orgánu na adresu trvalého pobytu stěžovatele, neboť nebylo možné zajistit jejich doručování elektronickou cestou [stěžovatel neměl v době doručování zřízenou datovou schránku, resp. nebylo možné zjistit, zda jím uváděný e-mail představoval elektronickou adresu s kvalifikovaným certifikátem ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 297/2016"), a nikoliv tzv. prostý e-mail, u něhož by bylo případné doručování neúčinné podle ustanovení § 47 o. s. ř.]. Krajský soud proto uzavřel, že pokud stěžovatel zaslal do spisu další podání, následně ještě doplněné, které by podle obsahu mohlo být i odvoláním proti rozsudku soudu I. stupně o rozvodu manželství, pak jde o odvolání opožděné. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti tyto právní závěry krajského soudu nadále zpochybňuje, přičemž na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá prakticky shodnou argumentaci, jako v odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení okresního soudu. I nadále tak zastává názor, že soud I. stupně pochybil v doručování výše uvedených usnesení, když tato v rozporu s ustanovením § 45 odst. 2 o. s. ř. "zaslal pouze prostřednictvím poštovního přepravce, ačkoliv si byl vědom, že stěžovatel se nachází v zahraničí a byly mu ze strany stěžovatele poskytnuty kontakty (e-mailová adresa), na které jej mohl a měl [...] kontaktovat." 10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 7. 2018, č. j. 7 C 122/2015-103), a zčásti nepřípustná a současně též opožděná (ve vztahu k usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 7. 2017, č. j. 7 C 122/2015-44). 11. Nepřípustnost nutno dovodit z toho, že stěžovatel ve vztahu k napadenému usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku nevyčerpal procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což je v prvé řadě odvolání jakožto řádný opravný prostředek. Pokud stěžovatel podává ústavní stížnost teprve nyní (24. 12. 2018), a směřuje ji mj. proti tomuto usnesení okresního soudu, jež nabylo právní moci dne 18. 8. 2017, jedná se v této části navíc o ústavní stížnost opožděnou. 12. Co se týká zjevné neopodstatněnosti zbývající části návrhu ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 13. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku do