II.ÚS 459/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 459/14 ze dne 14. 4. 2015 N 79/77 SbNU 159 Přezkum rozhodnutí o zařazení léčivého přípravku do seznamu ministerstva zdravotnictví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 459/14 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ABBOTT GmbH & Co.KG, se sídlem Max-Planck-Ring 2, Wiesbaden, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 3 Ads 132/2012-23, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost týkající se výše úhrady za stanovené léčivé přípravky a zařazení léčivých přípravků do referenční skupiny, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 3 Ads 132/2012-23 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1a 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 3 Ads 132/2012-23 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a 2 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, že mohla v žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále také jen "vedlejší účastník") uplatnit pouze procesní, nikoli hmotná práva. Stěžovatelka je toho názoru, že takto vymezený rozsah přezkumné činnosti soudu jí odpírá právo na soudní ochranu, neboť ze soudního přezkumu rozhodnutí vedlejšího účastníka vylučuje veškeré námitky směřující proti výkladu a aplikaci hmotného práva, konkrétně proti výši úhrady předmětného přípravku, stejně tak jako veškeré námitky dokládající, že základní úhrada referenční skupiny byla rozhodnutím správního orgánu stanovena nesprávně a v rozporu s právními předpisy z důvodu netransparentního postupu, který nemá oporu v platných právních předpisech. Výše uvedené učinily správní soudy za situace, kdy stěžovatelka výslovně upozorňovala, že právo na přezkum těchto otázek vyplývá nejen z právních předpisů České republiky, ale také z práv zaručených právním řádem Evropské unie, jak je vymezuje judikatura Soudního dvora Evropské unie, což stěžovatelka doložila nejen konkrétními ustanoveními evropského práva, ale také odkazy na konkrétní rozsudky Soudního dvora Evropské unie. Postup správních soudů je dle stěžovatelky taktéž v rozporu s právním názorem vyjádřeným v nálezech Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 36/05 (N 8/44 SbNU 83, 57/2007 Sb.) a ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 42/10 (posléze uvedené rozhodnutí je ve skutečnosti usnesením - pozn. Ústavního soudu). Stěžovatelka je dále toho názoru, že takto stanovený rozsah přezkumné činnosti soudu, který vyloučil ze soudního přezkumu otázky výkladu a aplikace hmotného práva, popírá také právo stěžovatelky na zákonného soudce, neboť Nejvyšší správní soud se nezabýval tím, zda danou otázku již Soudní dvůr Evropské unie v minulosti řešil či nikoliv a jak na tuto otázku odpověděl. Stěžovatelka je přesvědčena, že žádné z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie nedává oporu k právnímu názoru, na kterém je založen napadený rozsudek, naopak, z článku 6 směrnice Rady č. 89/105/EHS, jak jej vyložil Soudní dvůr Evropské unie, vyplývá požadavek na soudní přezkum i námitek směřujících do výkladu a aplikace hmotného práva. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), který se týká povinnosti obecného soudu položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru. 3. Podáním ze dne 5. 1. 2015, doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2015, stěžovatelka oznámila Ústavnímu soudu, že o dané otázce rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 Ads 35/2013-63. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí je dle stěžovatelky zřejmý závěr Nejvyššího správního soudu, že jeho dosud zaujímaný právní názor, že držitelé registrace nejsou rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv o výši úhrady za ten který léčivý přípravek či potravinu pro zvláštní lékařské účely přímo dotčeni na svých veřejných subjektivních právech, nemůže obstát, neboť je v rozporu jak s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 36/05, tak s rozsudky Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatelka má za to, že uvedené usnesení rozšířeného senátu se přímo vztahuje k námitkám, které stěžovatelka uvedla ve své ústavní stížnosti, proto je stěžovatelka přesvědčena, že jí uplatněné námitky jsou důvodné. II. 4. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") umožnil Ústavní soud účastníkovi řízení, vedlejšímu účastníkovi, jakož i Městskému soudu v Praze, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že je i nadále toho názoru, že jeho postup i výsledek rozhodování v předmětné věci byly v souladu se zákonem a současně i s tehdy konstantní judikaturou, proto do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo být nemohlo. Nejvyšší správní soud dodává, že vycházel z ustáleného právního názoru, podle kterého není dána žalobní legitimace stěžovatelky podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), a soudní ochrana jí proto může být poskytnuta pouze v rozsahu jejích veřejných subjektivních práv procesních, nikoli však hmotných, v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že v mezidobí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu předchozí výklad zákonné úpravy a s ním spojený právní názor pozměnil, ponechává Nejvyšší správní soud na Ústavním soudu, jak nyní ústavní stížnost, jež usnesení rozšířeného senátu předcházela, posoudí. 6. Městský soud v Praze k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku. 7. Ministerstvo zdravotnictví ve svém obsáhlém vyjádření uvedlo, že stěžovatelka jakožto bývalý držitel rozhodnutí o registraci léčivých přípravků Isoptin není (a v případě léčivých přípravků Isoptin 40 mg a Isoptin 80 mg ani v době podání ústavní stížnosti nebyla) v řízení před Ústavním soudem v předmětné věci aktivně legitimována, neboť registrace ohledně dotčených léčivých přípravků byla ke dni 4. 12. 2013, resp. ke dni 8. 10. 2014 převedena na nového držitele Abbott Laboratories, s. r. o. K věci samé vedlejší účastník uvádí, že se Nejvyšší správní soud a před ním rovněž Městský soud v Praze zcela správně řídily v době jejich rozhodování ustálenou judikaturou (zejména rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011 č. j. 3 Ads 48/2010-237), dle které je na posouzení příslušného soudu, zda konkrétní námitky vyhodnotí jako přípustné (směřující proti porušení práv procesních) a dále se bude věcně zabývat zkoumáním jejich důvodnosti, či je shledá nepřípustnými (proti výkladu a aplikaci hmotného práva). Ministerstvo zdravotnictví může pouze konstatovat, že s konečným názorem Nejvyššího správního soudu (co se týče přípustnosti námitek stěžovatelky), který vyslovil v napadeném rozsudku, zcela souhlasí. Důvodem je skutečnost, že řízení o stanovení či změně výše a podmínek úhrady léčivých přípravků vedených dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění") jsou typem řízení ad rem, kde je rozhodováno o výši a podmínkách úhrady, popř. maximální ceně léčivého přípravku. Výše a podmínky úhrady, které se vztahují k léčivému přípravku, stejně jako maximální cenu léčivého přípravku, je povinna respektovat každá osoba, pokud provádí činnosti vztahující se k léčivému přípravku. Stěžovatelka je z hlediska stanovení konkrétní výše a podmínek úhrady léčivého přípravku na tomto procesu zainteresována pouze z důvodu své obchodní politiky na trhu s léčivými přípravky, do žádného veřejného subjektivního práva stěžovatelky stanovením výše a podmínek úhrady léčivého přípravku v konkrétní výši tedy zasaženo být nemůže. Rozhodnutí o cenách a úhradách léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely jsou totiž výsledkem komplexního posouzení a šetření vždy v rámci individuálního případu (řízení) a konečné rozhodnutí je založeno na odborném hodnocení provedeném ve veřejném zájmu v rámci příslušného legislativního rámce. Jedná se o posouzení v rámci správního uv