II.ÚS 475/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 N 129/73 SbNU 941 Přepjatý formalismus obecných soudů ve vztahu k označení účastníka řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 24. června 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13 ve věci ústavní stížnosti statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Jiřím Táborským, advokátem, se sídlem Horní 32, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012 č. j. 8 Cmo 258/2012-103 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 č. j. 4 Cm 68/2010-89, jimiž bylo zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě z důvodu, že městská část jako žalobce nemá právní subjektivitu, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012 č. j. 8 Cmo 258/2012-103 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 č. j. 4 Cm 68/2010-89 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Předmět řízení a obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého základního práva na spravedlivý proces spatřuje zejména ve skutečnosti, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením zastavil řízení o jím podané žalobě, a to s odkazem na § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění, (dále jen "o. s. ř."), dle něhož soud řízení zastaví, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, ačkoliv se v nyní projednávaném případě o takovou neodstranitelnou podmínku nejednalo. Krajský soud za takovou neodstranitelnou podmínku řízení totiž považoval neexistenci aktivní věcné legitimace na straně stěžovatele coby žalobce, což však zcela nesprávně dovodil ze skutečnosti, že se stěžovatel v předmětné žalobě identifikoval jako "Statutární město Brno, městská část Brno-Bosonohy, Bosonožské nám. 1, Brno, 642 00", přičemž městské části jsou dle § 20 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v tehdy platném znění, (dále jen "zákon o obcích") organizačními jednotkami a nemají právní subjektivitu. S tímto právním názorem krajského soudu, který k odvolání stěžovatele potvrdil i Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením, stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje. Předně má za to, že i z citovaného označení lze dovodit, že účastníkem řízení je "Statutární město Brno", byť s nesprávně uvedeným sídlem. Pokud obecné soudy k takovému závěru nedospěly, měly pak stěžovateli dát procesní prostor cestou výzvy k odstranění vady (ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř.) tyto nesrovnalosti v označení žalobce včas napravit, a nikoliv ihned přistoupit k zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že tak neučinily, zasáhly svým postupem do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Krajský soud v Brně, zastoupený JUDr. Z. Mikolajkovou, který však toliko ve stručnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. II. Podstatné okolnosti plynoucí ze spisu 5. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 Cm 68/2010 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti, relevantní pro posouzení podané ústavní stížnosti. 6. Stěžovatel se žalobou ze dne 10. 5. 2010 domáhal po obchodní společnosti INTER-STAV, spol. s r. o., zaplacení částky ve výši 17 256 174 Kč, jakožto nároku z odpovědnosti za vady vzniklé v souvislosti s realizací smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2010, jejímž předmětem byl závazek zhotovitele pro stěžovatele provést zhotovení dokumentace pro provedení stavby a komplexní zhotovení díla - provedení stavby "Bytový dům Konopiska Brno-Bosonohy". Krajský soud v Brně nejdříve usnesením ze dne 14. 5. 2010 vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku ve výši 690 250 Kč. Následné žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudního poplatku krajský soud usnesením ze dne 25. 2. 2011 nevyhověl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 29. 3. 2011 odvolání, k výzvě krajského soudu podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 205a a 209 o. s. ř. doplněné podáním ze dne 18. 4. 2011, které však následně vzal zpět, a proto Vrchní soud v Olomouci řízení o něm usnesením ze dne 22. 9. 2011 č. j. 8 Cmo 226/2011-71 zastavil. V odůvodnění vrchní soud mimo jiné konstatoval, že byl "žalobce označen v souladu se statutem města Brna jako městská část, tedy organizační složka bez právní subjektivity". K zastavení řízení došlo v reakci na podání stěžovatele ze dne 24. 5. 2011, kterým vzal svou žalobu v částce 12 256 174 Kč zčásti zpět. Usneseními ze dne 21. 10. 2011 krajský soud jednak řízení ve vztahu k této části žaloby zastavil, jednak podle § 43 odst. 1 ve spojení s § 79 odst. 1 a 2 o. s. ř. stěžovatele vyzval k doplnění zbylé části žaloby, zejména k doplnění rozhodných skutkových tvrzení a označení důkazů ohledně vzniku závazkového vztahu, reklamace díla a slevy z ceny díla. Stěžovatel posléze opakovaně žádal o prodloužení lhůty k doplnění, nejpozději do 29. 2. 2012. 7. Krajský soud následně dne 20. 3. 2012 vydal v záhlaví citované usnesení, jímž předmětné řízení zastavil s odůvodněním, že "podle ust. § 20 odst. 2 zákona o obcích jsou městské části (městské obvody) organizační jednotkou (statutárního) města. Podle ust. § 134 odst. 1 zákona o obcích jednají městské obvody a městské části za statutární město pouze v záležitostech jim svěřených zákonem a v mezích zákona statutem. Městské části nebo městské obvody nemají právní subjektivitu. (...) Z výše uvedeného vyplývá, že (stěžovatel) - Statutární město Brno, městská část Brno-Bosonohy, nemá způsobilost být účastníkem řízení, jedná se o neodstranitelnou podmínku řízení, a proto soud rozhodl v intencích Vrchního soudu v Olomouci vyjádřených v usnesení ze dne 22. 9. 2011". 8. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (v záhlaví označen jako "Statutární město Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, 601 67 - věc se týká městské části Brno - Bosonohy") dne 4. 5. 2012 odvolání, k výzvě krajského soudu doplněné podáním ze dne 6. 6. 2012, v němž předestřel obdobnou argumentaci jako posléze v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci nicméně v záhlaví citovaným usnesením odvolací řízení rovněž zastavil, neboť dospěl k závěru, že "odvolání podal žalobce jako městská část, tedy osoba bez právní subjektivity, a proto odvolací soud odvolací řízení zastavil (§ 211 a § 104 odst. 1 o. s. ř.). K následné ,úpravě' označení žalobce na ,Statutární město Brno' již odvolací soud přihlédnout nemohl, neboť popsaný nedostatek podmínky řízení nebylo možno odstranit". Vrchní soud vycházel z názoru, že krajský soud neměl důvod postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť "uvedené označení žalobce bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné (v souladu s ust. § 141 zák. č. 128/2000 Sb. a Statutem města Brna - názvem, sídlem i IČ) a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalobce účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalobce došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, nebo že by údaj označující žalobce byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá." (str. 3 usnesení). III. Vlastní argumentace Ústavního soudu 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při