II.ÚS 533/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 533/15 ze dne 2. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gerda Bartha, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 As 204/2014-29, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Karlovarského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele ve věci zamítnutí jeho žádosti o udělení řidičského oprávnění a vydání řidičského průkazu. 2. V nyní projednávané věci podal stěžovatel žádost o udělení řidičského oprávnění a o vydání řidičského průkazu. Městský úřad Sokolov jako správní orgán I. stupně tuto žádost zamítl z důvodu neprokázání podmínky obvyklého bydliště žalobce na území České republiky dle ustanovení § 82 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), ve smyslu ustanovení § 2 písm. hh) citovaného zákona. Následné odvolání zamítl Krajský úřad Karlovarského kraje. 3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 30 A 74/2013-43, zamítl žalobu stěžovatele podanou proti citovaným rozhodnutím správního orgánu prvého i druhého stupně, neboť napadená rozhodnutí považoval za souladná s právními předpisy a jejich odůvodnění za srozumitelná. Konstatoval přitom, že stěžovatelem předložená nájemní smlouva sama o sobě nedokládá, že nájemce předmětnou nemovitost skutečně užívá a jak dlouho ji užívá. Zároveň uvedl, že ustanovení § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu nemůže být vykládáno izolovaně tak, že k prokázání obvyklého bydliště stačí předložení potvrzení o přechodném pobytu, nýbrž tento výklad musí být vztažen k ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu, které vymezuje obsah institutu "obvyklého bydliště". Potvrzení o přechodném pobytu ještě totiž neprokazuje, že fyzická osoba na určitém místě na území České republiky skutečně pobývá po dobu stanovenou zákonem o silničním provozu. 4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl nyní napadeným rozsudkem. Soud předně odmítl námitku stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost, neboť shledal, že krajský soud své úvahy obsažené v napadeném rozsudku zřetelně a jasně vyložil. Zároveň se ztotožnil i s právní argumentací krajského soudu. Nejvyšší správní soud souhlasil se stěžovatelem, že s předložením potvrzení o přechodném pobytu či nájemní smlouvy je počítáno v ustanovení § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu jako s podkladem pro vydání řidičského oprávnění, zdůraznil však, že se jedná o důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat své obvyklé bydliště na území České republiky, přičemž hodnocení těchto důkazních prostředků provádí správní orgán. Tyto formalizované doklady totiž samy o sobě ještě bez dalšího neprokazují materiální pobyt stěžovatele na území České republiky. Zdůraznil přitom, že v případě pochybností musí žadatel prokázat materiální obvyklý pobyt na území České republiky důkazy, které nevzbuzují pochybnosti o naplnění podmínky obvyklého pobytu. V zákoně vyjmenované prostředky k tomuto prokázání přitom soud považoval pouze za typické důkazní prostředky, jimiž žadatel může obvyklý pobyt doložit, nicméně posouzení, zda žadatel svůj obvyklý pobyt skutečně prokázal, je věcí správního orgánu. Ke konkrétním důkazům předloženým stěžovatelem, které měly doložit jeho obvyklý pobyt ve smyslu zákona o silničním provozu, pak uvedl, že skutečné vazby stěžovatele k našemu státu neprokázaly. K předmětné nájemní smlouvě uvedl, že ta sama o sobě ničeho ve vztahu k naplnění pojmu obvyklého bydliště stěžovatele neprokazuje, zvláště když je velmi neurčitá pro nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost. Proto ji soud považoval za simulovaný právní úkon, jehož účelem bylo vytvořit jen formální podklad pro získání řidičského oprávnění stěžovatelem. Za dostatečné pak nepovažoval ani předložení potvrzení o umožnění přechodného pobytu. Nejvyšší správní soud odmítl též námitky stěžovatele týkající se postupu správních orgánů, podle nichž mu nebylo zřejmé, proč správní orgány neshledaly jím předložené doklady za dostatečné. Dle soudu totiž správní orgán stěžovateli sdělil, že zjišťuje a prověřuje okolnosti jeho obvyklého bydliště, přičemž z těchto úkonů muselo být stěžovateli zjevné, že správnímu orgánu vznikly pochybnosti o jeho obvyklém bydlišti, a bylo proto na něm, aby předložil relevantní důkazní prostředek k rozptýlení těchto pochybností. Závěrem Nejvyšší správní soud konstatoval, že neshledal opodstatněným návrh stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jelikož výklad ustanovení evropského práva považoval za tak zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky. II. 5. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva obsažená v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve svévolném postupu rozhodujících orgánů ústícím v chybnou interpretaci a aplikaci zákonných norem, neboť výklad dotčených ustanovení zákona o silničním provozu a správního řádu považuje za výraz interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, když se jedná o výklad, který vybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, čímž představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Stěžovatel především namítá, že zákon o silničním provozu v ustanovení § 92 odst. 4 písm. d) a v ustanovení § 109 odst. 8 písm. g) určuje, jaké doklady zejména prokazují obvyklé bydliště žadatele o vydání řidičského oprávnění. Mezi nimi je i potvrzení o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a nájemní smlouva k nemovitosti, přičemž v rámci správního řízení oba tyto dokumenty rozhodujícím orgánům předložil. Z gramatického a jazykového výkladu výše uvedených ustanovení zákona je přitom dle stěžovatele zcela zřejmé, že se jedná o výčet demonstrativní, a že důkazní prostředky jsou stanoveny alternativně, přičemž žadatel má v zásadě na výběr, jaký důkazní prostředek k prokázání obvyklého bydliště v České republice ve smyslu ustanovení § 2 písm. hh) předloží. Proto stěžovatel soudí, že předložením některé z těchto listin žadatel splnil svoji povinnost prokázat existenci svého obvyklého bydliště na našem území, neboť zákon o silničním provozu mu dává jasný návod a kritéria, jak má doložit osobní vazbu k České republice. Pokud však správní orgány a soudy tato kritéria popřely, ponechaly stěžovatele v nejisté situaci a absolutně porušily princip legality a spravedlivého procesu. 6. Stěžovatel dále soudí, že se soudy nesprávně zabývaly výkladem předložené nájemní smlouvy, neboť za podstatné považuje, že nájemní vztah existoval, a byla tak doložena jeho osobní vazba k České republice v požadované délce (bez ohledu na neperfektnost této smlouvy) a tedy jeho materiální pobyt na našem území. Zároveň odmítá, že k prokázání svých tvrzení měl doložit doklady o skutečném užívání nemovitosti, například doklady o zaplacení nájemného či služeb spojených s užíváním předmětu nájmu apod., neboť žádná taková měřítka zákon o silničním provozu nestanoví. Tímto postupem tak byla porušena zásada legální licence ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ve vztahu k oprávněným zájmům stěžovatele. 7. V této souvislosti stěžovatel dále vytýká správním orgánům, že k vyvrácení předmětného tvrzení nevedly řádné dokazování, resp. jej nevyzvaly a nesdělily mu, proč právě nájemní smlouva nemůže být akceptována pro prokázání obvyklého bydliště. V tomto postupu a jeho aprobováním soudní mocí stěžovatel spatřuje porušení principu legality dle čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť soudy chybně dovodily, že je jen na žadateli, které důkazní prostředky správnímu orgánu nabídne k prokázání svých tvrzení, aniž by správní orgán musel konkrétně sdělovat svůj předběžný názor na věc, resp. aniž by správní orgán musel hodnotit předložené důkazní prostředky před vydáním rozhodnutí. Tento názor dle stěžovatele odporuje zásadě veřejnosti a vstřícnosti veřejné služby a povinnosti poučovat osoby zúčastněné na řízení o jejich právech a po