II.ÚS 536/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 536/19 ze dne 5. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Pavlíny Chvátilové, zastoupené JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou se sídlem tř. Čs. armády 300, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2017, č. j. 21 Co 89/2017-216, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 26 Cdo 5726/2017-243, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") došlo ke změně rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 C 21/2015, když odvolací krajský soud zamítl žalobní návrh stěžovatelky, kterým se v předmětném řízení domáhala toho, aby soud nahradil projev vůle žalovaných na prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. 3. Pro rekapitulaci věci postačuje zmínit, že stěžovatelka je vlastníkem bytu a spoluvlastníkem nebytového prostoru v Hradci Králové, když vlastnické právo k těmto nemovitým věcem nabyla podle zákona č. 42/1992 Sb. Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení § 31 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, dopadalo i na situaci v bytovém domě, v němž má stěžovatelka byt, a uložilo všem vlastníkům povinnost upravit velikost podílů na společných částech domu, pročež zákon k tomu ukládá zákonnou lhůtu 1 roku. Tuto zákonnou lhůtu se nepodařilo dodržet a k vypracování prohlášení vlastníků se dospělo až v roce 2015. Prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek bylo podepsáno všemi vlastníky jednotek, kromě žalovaných. Z tohoto důvodu se stěžovatelka obrátila na soud se žalobou o nahrazení chybějícího projevu vůle. 4. Rozporuje především to, že povinnost učinit prohlášení vlastníka, v němž budou vymezeny jednotlivé jednotky spolu s určením výše spoluvlastnických vztahů ke společným částem domu a pozemku podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nemůže mít za následek změnu velikosti podílu na společných částech domu a pozemku oproti tomu, jak je jednotliví vlastníci nabyli. V této souvislosti upozorňuje na to, že ustanovení § 27 zákona č. 42/1992 Sb., podle kterého se vlastníci družstevních bytů v domech ve vlastnictví družstva stávají v poměru k velikosti jejich bytů i spoluvlastníky společných a nebytových prostor domu, nepředpokládalo, že by v domě byl některý z vlastníků, který by neměl žádný podíl na společných částech domu. Situace, kdy vlastník nebytové jednotky je odlišný od vlastníků bytů, a nemá podíl na společných částech domu, je zcela vybočující z dikce daného ustanovení. Odvolací soud tak staví onoho vlastníka do postavení, kdy je oproti ostatním vlastníkům jednotek zvýhodněn, neboť - na rozdíl od nich - nemá povinnosti týkající se společných částí domu. Vlastníci bytových jednotek jsou tak v daném případě stavěni do situace, kdy na jedné straně je jim ukládána povinnost přizpůsobit poměry v domě zákonu č. 72/1994 Sb., který neoddělitelně s každou jednotkou spojuje spoluvlastnický podíl na společných částech domu, a na druhé straně jim soud říká, že musí respektovat podíly o velikostech tak, jak byly nabyty původně, včetně toho, že jedna z jednotek nemá žádný podíl na společných částech domu, a toto měnit nelze. Zásadu nerozdělitelnosti vlastnictví jednotky a spoluvlastnictví budovy ostatně převzal i zákon o katastru nemovitostí, kdy bez spoluvlastnického podílu na společných částech domu není možno jednotku do katastru nemovitostí vůbec zapsat. To a skutečnost, že ke dnešnímu dni nebylo všemi vlastníky jednotek podepsáno prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek, je ostatně i důvodem, proč mají vlastníci jednotek v daném případě v katastru nemovitostí zapsanou duplicitu vlastnictví a z tohoto důvodu nemohou s jednotkami volně nakládat. Tímto je však zasaženo právo stěžovatelky na výkon jejího vlastnického práva, kdy nemůže s bytem volně nakládat, a rovněž je nucena se podílet na nákladech na správu domu ve vyšším rozsahu, než by odpovídalo vzájemnému poměru podlahových ploch její jednotky k podlahové ploše všech jednotek v domě, neboť je nucena hradit i poměrnou část za vlastníka jednotky, který podle názoru soudu nemá spoluvlastnický podíl na společných částech domu. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že stěžejní otázkou celého sporu je to, zda lze prohlášením vlastníků bytových a nebytových jednotek de facto změnit podíly vlastníků na společných částech budovy, oproti podílům tak, jak vyplývají z nabývacích titulů k jednotkám. V souzené věci přitom nebylo sporu o tom, že na celý případ se aplikuje zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a to přestože prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek ze dne 27. 1. 2015 vzniklo již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. 8. Podle ustanovení § 27 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 1994, na který odkazuje i stěžovatelka, platí, že "vlastníci družstevních bytů v domech ve vlastnictví družstva se stávají v poměru k velikosti jejich bytů spoluvlastníky společných a nebytových prostor domu, ve kterém se předmětné byty nalézají, kromě garáží". S ohledem na to, že toto ustanovení přestalo být ke dni 30. 4. 1994 účinné, aplikovalo se na situaci nově od 1. 5. 1994 ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., které stanovilo, že "vlastníci bytů nebo nebytových prostorů, jimž vlastnické právo k bytu nebo nebytovému prostoru vzniklo podle dosavadních právních předpisů, se ode dne účinnosti tohoto zákona považují za vlastníky jednotek podle tohoto zákona a jsou povinni do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem." Po několika letech (tj. po uplynutí zákonné roční lhůty) dospěla většina vlastníků jednotek k vypracování prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek, toto prohlášení však žalovaní odmítli podepsat, proto stěžovatelka uplatnila postup podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. a obrátila se na soud s návrhem, aby splnění povinnosti uložil (tj. povinnosti uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem). Žalovaní prohlášení odmítli podepsat s odůvodněním, že v prohlášení jim byl oproti nabývacímu titulu odlišně vymezen podíl na společných částech domu. 9. V této souvislosti krajský soud založil své úvahy (veden ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkazoval) na názoru, že postupem podle ustanovení § 31 zákona č. 72/1994 Sb., který se ve věci aplikuje, nelze změnit velikost spoluvlastnických podílů na společnýc