II.ÚS 613/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 613/06 ze dne 4. 9. 2008 N 151/50 SbNU 331 Vyloučení svévole při změně správní praxe – účast francouzských zaměstnanců na sociálním pojištění v ČR   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 4. září 2008 sp. zn. II. ÚS 613/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DELMAS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 2, Ječná 15, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006 č. j. 4 Ads 14/2005-73 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnost a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004 č. j. 12 Cad 28/2004-43, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti platebnímu výměru Pražské správy sociálního zabezpečení, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti včetně penále za jejího pracovníka A. D., francouzského státního občana, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006 č. j. 4 Ads 14/2005-73 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004 č. j. 12 Cad 28/2004-43 se zrušují. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. září 2006 a doplněnou podáním ze dne 16. dubna 2008, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl rovněž porušen článek 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cad 28/2004, z něhož zjistil následující: Stěžovatelka napadla správní žalobou rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") ze dne 27. července 2004 č. j. 332-6003-462-29.06.2004/Št, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 25. května 2004 č. 427/1294/04, kterým byla uložena stěžovatelce povinnost zaplatit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "pojistné") včetně penále za jejího pracovníka A. D., francouzského státního občana. Tento dluh v úhrnné výši 419 354 Kč vznikl údajně tím, že stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného za období leden 2003 až prosinec 2003 příjmy v úhrnné výši 1 001 000 Kč zúčtované v souvislosti s výkonem jeho zaměstnání. Stěžovatelka namítala, že rozhodnutí ČSSZ je nezákonné, protože je v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v tehdy platném znění, ve spojení s ustanovením § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. prosince 2003, o nichž ČSSZ tvrdí, že se nepoužijí, neboť tomu brání Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti uzavřená mezi Československem a Francií dne 12. října 1948 (dále též "Úmluva"). Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že tento závěr ČSSZ není správný, protože předmětná Úmluva se nestala součástí právního řádu České republiky, neboť k její ratifikaci nedal souhlas Parlament České republiky, a - nadto - Úmluva odkázala na právní řád místa zaměstnání. Její pracovník je francouzským státním občanem, nemá trvalý pobyt na území České republiky a jeho pracovní poměr vznikl na základě cizích právních předpisů. Pokud by platil výklad ČSSZ, občané Francouzské republiky by byli znevýhodněni oproti občanům České republiky, kteří měli v roce 2003 uzavřenou pracovní smlouvu podle cizího práva, a byli tak vyňati z povinnosti účastnit se na systému nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2004 č. j. 12 Cad 28/2004-43 žalobu stěžovatelky zamítl. Za podstatnou považoval otázku, zda je Úmluva mezinárodní smlouvou ve smyslu článku 10 Ústavy ve znění účinném od 1. června 2002 a zda má přednost před zákonem. V odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že Úmluva byla ratifikována prezidentem republiky a nebyla nikdy zrušena, byla tedy součástí právního řádu Československé republiky a ke dni 1. ledna 1993, kdy vznikla Česká republika jako nový subjekt mezinárodního práva, se stala součástí právního řádu České republiky i s ohledem na článek 1 odst. 2 Ústavy. Městský soud v Praze se dále zabýval jednotlivými ustanoveními Úmluvy a dovodil, že na francouzské občany zaměstnané na území České republiky se vztahují příslušná ustanovení českých zákonných předpisů upravujících sociální zabezpečení za stejných podmínek jako na české občany, a není proto možné na ně aplikovat vynětí z podmínek nemocenského pojištění podle ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. června 2006 č. j. 4 Ads 14/2005-73 zamítl kasační stížnost stěžovatelky, již zdůvodnila nesprávným právním posouzením věci městským soudem, neboť dospěl k závěru, že není důvodná. Za zásadní v předmětné věci shledal kasační soud otázku, zda je Úmluva ve smyslu článku 10 Ústavy ve znění účinném od 1. června 2002 mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky, a zda má přednost před zákonem. Při hledání odpovědi na tuto otázku kasační soud zjistil, že Úmluva byla ratifikována prezidentem republiky a nabyla účinnosti dne 1. července 1949. Později byla tato Úmluva převzata do právního řádu České republiky. Protože však jejím předmětem nejsou základní lidská práva a svobody, není sama o sobě bezprostředně závazná a nemá přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (ve znění účinném do 31. května 2002) tomu bránila její věcná úprava. Po novele Ústavy byla odstraněna omezení takových mezinárodních závazků a vnitrostátní závaznost mezinárodních smluv (které se však netýkají základních práv a svobod) byla rozšířena i na ty, které byly schváleny Parlamentem, což se v případě Úmluvy nestalo. Protože její přímá aplikovatelnost vyžaduje odkaz na konkrétní zákon, který jí takový status přiznává, je v daném případě nutné vycházet ze zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění. Citovaný zákon v ustanovení § 1 stanoví, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Z uvedeného tedy vyplývá, dovozuje dále kasační soud, že vnitrostátní účinnost pravidel obsažených v Úmluvě nastala přímo, přičemž tato pravidla mají přednost před zákonem, který stanoví něco jiného. Dále se kasační soud zabýval tím, jaký dopad mají ustanovení Úmluvy na aplikovatelnost ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. V této souvislosti dospěl k závěru, že uvedené ustanovení je nutné vykládat ve smyslu článku 1 § 1 a článku 3 § 1 Úmluvy. V nich se uvádí, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení, uvedeným v článku 2 této Úmluvy a platným v Československu nebo ve Francii, požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států za předpokladu, že prokáží svoji státní příslušnost podle právních přepisů každého z těchto smluvních států. Závěrem kasační soud dospěl k závěru, že zaměstnanec stěžovatelky byl v rozhodné době účasten nemocenského pojištění podle předpisů platných v místě jeho zaměstnání, tedy České republiky. Z tohoto důvodu bylo povinností stěžovatelky z jeho mzdy odvádět stanovené pojistné, přičemž součástí této povinnosti je odvést za dobu prodlení i penále v zákonem stanovené výši. Argumentace stěžovatelky, že přednostní použití Úmluvy vede k odkazu na český právní řád (a tedy vynětí cizince z pojištění), nemá dle kasačního soudu logické opodstatnění. Zákon totiž cizí státní příslušníky splňující tam uvedená kritéria z pojištění vylučuje, a pokud by mezinárodní smlouva stanovila totéž odkazem na toto pravidlo českého právního řádu, byla by nadbytečná. Kasační soud připomněl, že s účinností od 1. ledna 2004 byl novelizován zákon č. 54/1956 Sb., který vymezil podmínky, za nichž jsou vyňati cizí státní příslušníci z povinnosti hradit pojistné svých zaměstnanců podle českých právních předpisů. II. Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Ke skutkovému stavu věci uvedla, že od počátku roku 2004 začaly jednotlivé správy sociálního zab