II.ÚS 720/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 720/17 ze dne 30. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10, příspěvková organizace, sídlem Sámova 7, Praha 10, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 23 Cdo 4151/2016-532 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016 č. j. 96 Co 303/2015-495, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 3. 2017 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny. II. 2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost uhradit jí částku ve výši 1 362 417 Kč. Uvedla, že je právnickou osobou poskytující zvláštní péči pojištěncům vedlejší účastnice, a to na základě Zvláštní smlouvy č. 7A10W567 ze dne 1. 5. 2007 (dále jen "Zvláštní smlouva"). Dále uvedla, že k této smlouvě jsou uzavírány jednotlivé dodatky, jimiž je definována úhrada poskytované zdravotní péče. Takto byla definována úhrada za roky 2007 - 2011, přičemž pro roky 2009, 2010 a 2011 byla sjednána úhrada ve výši 90 haléřů za bod. Na znění dodatku, jímž by byla určena výše úhrady pro rok 2012, se však strany nedohodly. S přihlédnutím k uvedenému vyslovila stěžovatelka přesvědčení, že péče, kterou poskytla pojištěncům vedlejší účastnice za rok 2012, má být hrazena ve výši posledně sjednané, tj. ve výši 90 haléřů za bod. V roce 2012 přitom stěžovatelka poskytla pojištěncům vedlejší účastnice péči v celkovém objemu 3 286 154 bodů, proto jí měla být ze strany vedlejší účastnice uhrazena částka ve výši 2 957 538,60 Kč (3 286 154 x 0,90 Kč). Vedlejší účastnice však stěžovatelce uhradila pouze částku ve výši 1 595 121,60 Kč, proto stěžovatelka soudu navrhla, aby rozhodl, jak uvedeno shora. 3. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 5. 2015 č. j. 12 C 214/2012-360 tak, že soud žalobě vyhověl. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je autonomním smluvním obchodněprávním vztahem, do kterého není možné autoritativně zasahovat, a pokud nebylo sjednáno něco jiného, platí, že hodnota bodu činí 90 haléřů i pro rok 2012. 4. Toto rozhodnutí bylo k odvolání vedlejší účastnice změněno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016 č. j. 96 Co 303/2015-495 tak, že žaloba byla zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že stěžovatelka není zdravotnickým zařízením, ale příspěvkovou organizací registrovanou jako poskytovatel sociálních služeb poskytující ošetřovatelskou a rehabilitační péči. Způsob uzavírání smluv se zdravotními pojišťovnami je pro tento typ zařízení upraven v § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). V čl. IV bodě 1) Zvláštní smlouvy si však strany výslovně sjednaly možnost aplikace úhradové vyhlášky ve smyslu § 17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění, který jinak upravuje použití úhradové vyhlášky mezi zástupci vedlejší účastnice a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení zdravotnických zařízení, a to pro případ, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedojde ke sjednání úhradového dodatku. Vzhledem k tomu, že úhradový dodatek pro rok 2012 mezi stranami sjednán nebyl, bylo dle názoru odvolacího soudu třeba stanovit výši úhrady dle vyhlášky č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012 (dále jen "vyhláška č. 425/2011 Sb." či "úhradová vyhláška pro rok 2012"), a to konkrétně podle její Přílohy č. 1 části B bodu 2 písm. b), neboť tato položka upravuje výši úhrad za péči srovnatelnou s péčí poskytovanou stěžovatelkou. Podle této části vyhlášky č. 425/2011 Sb. přitom platilo, že poskytnutá péče do stanovené meze sestupnosti (tj. do výše 561 320 bodů) má být hrazena s hodnotou 90 haléřů za bod, péče poskytnutá nad tuto mez pak s hodnotou 40 haléřů za bod. S přihlédnutím k této skutečnosti odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelky není po právu, neboť jí poskytnutá péče pojištěncům vedlejší účastnice již byla vedlejší účastnicí uhrazena. 5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 23 Cdo 4151/2061-532 jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by odvolací soud stěžovatelkou předloženou právní otázku, zda je možné (za situace, kdy stranami Zvláštní smlouvy nebyl pro dané období uzavřen dodatek o výši úhrad) na základě analogie aplikovat úhradovou vyhlášku pro rok 2012 i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb, řešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud zároveň neshledal důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak. III. 6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zdůraznila, že není zdravotnickým zařízením, ale pobytovým zařízením sociálních služeb, a proto by na ni dle jejího názoru neměla být ať již přímo či nepřímo aplikována pravidla pro úhrady, která jsou stanovena závazným právním předpisem (v nyní posuzované věci vyhláškou č. 425/2011 Sb.) pro poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. V této souvislosti odmítla dnes již ustálený právní názor dovolacího soudu, dle něhož není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání (tj. v případě, že nedošlo k uzavření dodatku ohledně ceny poskytnuté péče za příslušné období) nebyly aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Ohradila se též proti závěru odvolacího soudu, že v případě, kdy má být cena zdravotní péče poskytnuta pobytovým zařízením sociálních služeb (tedy zařízením, jakým je stěžovatelka) stanovena podle úhradové vyhlášky pro rok 2012, má být postupováno podle položky uvedené v Příloze č. 1 části B odst. 2 písm. b), která upravuje úhradu zdravotních služeb poskytnutých ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče osobám, které jsou v nich umístěny z jiných než zdravotních důvodů. Namítla přitom, že tato položka je službám poskytovaným stěžovatelkou podobná pouze co do svého označení a rozsahu zdravotních výkonů. Zde však jejich podobnost končí, neboť např. zdravotní služby jsou v případě zdravotnického zařízení lůžkové péče indikovány lékařem, který je zaměstnancem předmětného zařízení. V případě pobytových zařízení sociálních služeb však toto zařízení pouze realizuje péči, kterou si u něj objednal registrující lékař klienta. Potřeba finančních prostředků v těchto zařízeních je proto odlišná a dle názoru stěžovatelky je tudíž vyloučeno, aby pro oba typy poskytovatelů zdravotních služeb byla stanovena shodná výše úhrad. 7. Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že se na ni jako na poskytovatele sociálních služeb vztahuje § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění, nikoli § 17 téhož zákona, který reguluje vztahy mezi vedlejší účastnicí a subjekty odlišnými od stěžovatelky. Z právě uvedené skutečnosti stěžovatelka dovozuje, že bylo úmyslem zákonodárce rozlišovat mezi stěžovatelkou a jinými subjekty dle § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pokud však soudy i přes tuto skutečnost rovněž na smluvní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí aplikovaly právní úpravu obsaženou v § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění, který připouští aplikaci úhradové vyhlášky pro stanovení výše úhrady při splnění tam uvedených podmínek (navíc za situace, kdy její aplikaci nepředcházelo neúspěšné dohodovací řízení ve smyslu § 17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění), postupovaly dle přesvědčení stěžovatelky zjevně protiústavně. 8. Stěžovatelka vyjádřila také názor, že jestliže mezi ní a vedlejší účastnicí nedošlo ke změně Zvláštní smlouvy jinou dohodou, nebyla vedlejší účastnice oprávněna jednostranně měnit obsah této smlouvy ohledně úhradového systému. Zároveň odmítla tvrzení vedlejší účastnice (j