II.ÚS 754/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 754/14 ze dne 24. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele TPK, s. r. o., adresa Velkomoravská 2714/28, 695 19 Hodonín, zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, advokátem, se sídlem Elišky Peškové 15/735, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, č. j. 23 Cdo 3375/2011-92, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i princip právního státu vyjádřený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2010, č. j. 10 Cm 49/2009-32, zamítl žalobu podanou dne 9. října 2009, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal, aby žalované (BEL Sýry Česko, a. s.) byla uložena povinnost poskytnout mu informaci o množství sýrů "APETITTO" (v tunách) vyrobených žalovanou v letech 2003-2005 v každém roce tohoto období (výrok I.), dále zamítl žalobu o poskytnutí informace o množství sýrů "APETITTO" dodaných žalovanou v stejném období na trh (výrok II.), taktéž zamítl žalobu o povinnosti žalované poskytnout žalobci informaci o ceně obdržené za sýr "APETITTO" v uvedeném období (výrok III.), a konečně soud zamítl žalobu o povinnosti žalované poskytnout žalobci informaci o tržbách za prodej sýrů "APETITTO" v letech 2003 - 2005 v každém roce tohoto období (výrok IV.). Výrokem V. pak soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. Žalobní nárok na poskytnutí informací žalobce opíral o § 3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), přičemž vycházel z toho, že je vlastníkem ochranných známek s prvkem "APETITO" a je toto označení výlučně oprávněn užívat pro tavené sýry. Žalované pak byla uložena povinnost (v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41/11 Cms 41/2000) zdržet se užívání slovního označení "APETITTO" v jakékoliv vizuální a fonetické podobě. Soud prvního stupně ve stávající věci dovodil, že právo žalobce požadovat informace podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je majetkovým právem a jako takové bylo promlčeno v obecné tříleté promlčecí lhůtě [§ 100 odst. 2 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č. j. 3 Cmo 301/2010-65, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve všech výrocích a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný, třebaže z jiných důvodů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně totiž neshledal jako zásadní otázku běhu promlčecí lhůty. K tomu uvedl, že z § 3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví vyplývá, že oprávněná osoba může vůči třetí osobě, specifikované pod písmeny a) až d), požadovat informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo. Z toho dovodil, že zákon předpokládá, že právo na informace bude uplatňováno vůči jinému subjektu, nežli porušovateli práva. Pokud není informace poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva (§ 3 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví). Odvolací soud uzavřel, že domáhat se poskytnutí informací vůči třetí osobě nelze samostatnou žalobou, ale jen návrhem učiněným v řízení vedeném proti porušovateli práva. Vzhledem k tomu, že žaloba směřuje proti porušovateli práva a právo na informace bylo uplatněno samostatnou žalobou, nemůže mít žaloba úspěch. 4. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, č. j. 23 Cdo 3375/2011-92, posouzeno jako přípustné, avšak zamítnuto jako nedůvodné, když odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu sice nesprávně aplikoval zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, včetně jeho § 3 odst. 1 písm. a), avšak, jak dovolací soud konstatoval, z věcného hlediska bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud uvedl, že podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví může oprávněná osoba požadovat vůči třetí osobě, která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu držela zboží porušující právo vyplývající z jejího průmyslového vlastnictví, poskytnutí informací o původu a distribučních sítích zboží a služeb (§ 3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví). Není-li požadovaná informace poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se oprávněná osoba domáhat jejího poskytnutí návrhem u soudu v řízení o porušení průmyslového práva. Dále konstatoval, že zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví nabyl účinnosti dnem 26. května 2006 a s ohledem na § 7 odst. 2 ho lze aplikovat na řízení o porušení práva z průmyslového vlastnictví zahájené po dni jeho účinnosti. Vzhledem k tomu, že jak žaloba na porušení práva k ochranné známce a na ochranu před nekalou soutěží, tak i poskytnutí požadovaných informací se týká doby před nabytím účinnosti uvedeného zákona (za roky 2003- 2005), nelze s ohledem na citované přechodné ustanovení postupovat podle tohoto zákona. Právo na poskytnutí požadovaných informací nevyplývalo přitom ani z předchozích právních předpisů (tj. ze zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, popř. ze zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách). Dovolací soud k tomu dále poznamenal, že pro posouzení časové působnosti zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je rozhodující okamžik podání žaloby na ochranu práva. Z dané situace považoval dovolací soud za nadbytečné vyjadřovat se k otázce promlčení práva na poskytnutí informací podle § 3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, popř. k otázce výkladu tohoto ustanovení z hlediska osob povinných informace poskytnout. II. 5. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní průběh soudního řízení. Východiskem pro podání žaloby bylo neoprávněné (soudy konstatované) uvádění různých tavených sýrů s označením "APETITTO" (tedy s označením, které bylo schopné vyvolat záměnu mezi oběma výrobky) na trh, což vedlo stěžovatele k uplatnění nároku na poskytnutí informací podle § 3 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci provedeným jak soudem prvního stupně (zejména v otázce možného promlčení práva na informace), tak odvolacím soudem (především v otázce, kdo a po jaké osobě může požadovat právo na informace). V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že interpretace pojmu "třetí osoba" obsaženého v § 3 odst. 1 písm. a) zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví obecnými soudy je v rozporu nejen se samotným zákonem, ale i se směrnicí 2004/48/ES. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že právo na informace nelze uplatnit samostatnou žalobou. Takový názor považuje ve svém důsledku za odepření spravedlnosti, a to i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel má k dispozici pravomocný rozsudek o porušení práva. 6. Rozsudku Nejvyššího soudu pak stěžovatel vytýká, že se nejasně vypořádal s tím, proč na danou věc nelze použít ustanovení zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Dle názoru stěžovatele nelze interpretovat § 7 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví tak, jak to zcela nesprávně a formalisticky učinil dovolací soud. Smyslem zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví byla bezesporu ochrana majitele průmyslových práv před zájmy porušovatelů průmyslových práv, což dovolací soud za pomocí eurokonformního výkladu měl respektovat. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem, že jím uplatňovaná náhrada škody za roky 2003 - 2005 je pokračující náhradou škody vzniklou porušením stěžovatelova práva. Pro tento pojem neexistuje v právním řádu žádná definice. Samotné odůvodnění vyslovené v jedné větě nepovažuje za přiměřené vzhledem ke skutečnosti, že je stěžovateli odepíráno právo stanovené zákonem. Stěžovatel považuje za nesprávnou i intertemporální problematiku výkladu zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. S poukazem na dostupnou literaturu dovozuje, že ve stávající věci lze hovořit o tzv. nepravé retroaktivitě (na existující společenské vztahy se aplikuje nová právní úprava od okamžiku její účinnosti), která je zásadně př