II.ÚS 809/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 809/06 ze dne 26. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. M. U., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., proti rozsudku Městského soudu ze dne 8. 9. 2004 č.j. 37 C 27/2004-44, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005 č.j. 1 Co 1/2005-75 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006. č.j. 30 Cdo 2166/2005-94, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na uložení povinnosti žalované uveřejnit odpověď ve smyslu § 35 odst. 1 a § 39 zák. č. 231/2001Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen zák. č. 231/2001 Sb.) Rovněž požadoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. V ústavní stížnosti uvádí, že TV Nova odvysílala dne 21. 1. 2004 v rámci pořadu "Občanské judo" reportáž o exekutorech, obsahující zčásti nepravdivé a zčásti zkreslující informace, která se dotkla jeho cti a důstojnosti. Vzhledem k tomu, že TV NOVA neakceptovala jeho žádost o uveřejnění odpovědi, byl nucen se bránit žalobou dle § 39 zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, které jeho návrh zamítly, protože jím navrhovaný text odpovědi neobsahoval náležitosti požadované citovaným zákonem. V ústavní stížnosti rekapituluje svou argumentaci předkládanou před obecnými soudy a dovozuje, že na rozdíl od jejich právních závěrů text odpovědi odpovídal ustanovení § 35 odst. 1 cit. zákona. Dle stěžovatele je z textu odpovědi zřejmé, že neprovedl část platby za odebraný počítačový program oprávněně v důsledku reklamace a včasného neobdržení faktury, což společnost uznala ještě před zveřejněním tvrzení označujícím ho jako neplatiče, rovněž kdy a za jakých okolností bylo tvrzení uveřejněno a kdo odpověď navrhuje. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo přepjatým formalismem, což nelze z ústavního hlediska akceptovat. Obecné soudy nevzaly v potaz, že ke vzniku povinnosti provozovatele vysílání uveřejnit odpověď na žádost osoby, která byla dotčena uveřejněným tvrzením, nemusí dojít k poruše chráněného zájmu. Na rozdíl od ochrany osobnosti dle občanského zákoníku se jedná pouze o delikt ohrožovací. Soudy rovněž nepřihlédly k čl. 23 odst. 2 směrnice 89/552/EHS (citované v důvodové zprávě k zákonu č. 46/2000 Sb., který vychází ze stejných principů jako pozdější zák. č. 231/2000 Sb.) V řízení byl dále porušen princip dvojinstančnosti řízení, neboť odvolací soud sice formálně potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, avšak ve skutečnosti se jednalo o rozsudek měnící. Stěžovateli tak byla odňata možnost právně i skutkově argumentovat. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že předmětná reportáž se týkala nedostatků v plnění finančních závazků ze strany exekutorů vůči společnosti Pařížská, spol. s.r.o., od které někteří exekutoři odebrali speciální program, který však nezaplatili (ohledně stěžovatele bylo konkrétně uvedeno, že uhradil jednu fakturu částečně a jednu fakturu nezaplatil vůbec). Soud prvého stupně návrhu stěžovatele nevyhověl, neboť žádost o odpověď, doručená TV NOVA dne 27. 1. 2004, neobsahovala text požadované odpovědi. Ohledně druhé žádosti ze dne 2. 4. 2004 měl soud za to, že jednak nebylo prokázáno její doručení a dále ani tato žádost nesplňovala požadavky kladené zákonem na text odpovědi. Nadto se odpověď požadovaná stěžovatelem neomezovala na skutková tvrzení, kterými se tvrzení uvedená v pořadu uvádějí na pravou míru a stěžovatel neuvedl, jak se pořad dotkl jeho cti. Rovněž bylo prokázáno, že v době vysílání reportáže (21. 1. 2004) stěžovatel distributorské firmě nezaplatil. K uhrazení dlužných částek došlo na základě dohody o narovnání ze dne 19. 1. 2004 a doplatek na základě faktur, splatných již dne 10. 12. 2001 a dne 4. 1. 2002, tak byl v době vysílání reportáže tzv. " na cestě". Stěžovateli byl dán prostor, aby se k zamýšlené reportáži vyjádřil, což však odmítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, dle nějž žádost ze dne 27. 1. 2004 nesplňuje náležitosti zák. č. 231/2001 Sb. a navíc nebyla ani doručena provozovateli vysílání (CET 21). Ohledně druhé žádosti ze dne 2. 2. 2004 měl po doplnění dokazování za prokázané její doručení žalované, nicméně shodně jako soud prvého stupně konstatoval, že ani tento návrh odpovědi náležitosti § 35 odst. 2 zák. č. 231/2001 Sb. neobsahoval. (Soud v souladu s ust. § 39 zák. č. 231/2001 Sb. posuzoval žalobní návrh v rozsahu znění odpovědi obsažené v žádosti o uveřejnění, přičemž z tohoto textu nebylo zřejmé, v čem se skutkové tvrzení dotýká cti nebo důstojnosti stěžovatele, o jaké tvrzení jde, kdy a za jakých okolností bylo uveřejněno a není z něj zřejmé, kdo jej činí.) Nevyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní právní význam a nejednalo se ani o jiný případ přípustnosti dovolání. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele na uveřejnění odpovědi ve smyslu § 35 odst. 1 zák. č. 231/2001 Sb., jako reakce na reportáž odvysílanou TV NOVA, řádně zabývaly, vyjádřily se ke všem námitkám stěžovatele a právní závěry logicky a srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat, zda text navrhované odpovědi splňuje náležitosti požadované zák. č. 231/2001 Sb., neboť zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou výlučně záležitostí obecných soudů. Ústavní soud se pouze zaměřil na zjištění, zda obecné soudy při přezkoumávání žaloby stěžovatele a rozhodování o jeho návrhu postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v nichž se promítají principy hlavy páté Listiny. V tomto směru žádné pochybení neshledal a ani nezjistil, že by právní závěry soudů, dle nichž navrhovaný text odpovědi nesplňoval náležitosti požadované zák. č. 231/2001 Sb., byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Ústavní soud ani neshledal, že by se ze strany odvolacího soudu jednalo o přepjatý formalismus, jak se domnívá stěžovatel. Zákon přesně vymezuje základní kriteria návrhu odpovědi jako reakce na případné tvrzení, které se mohlo dotknout cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti. Povinností provozovatele vysílání přitom není odpověď upřesňovat, doplňovat, či uvádět do kontextu s předchozím vysíláním tak, aby posluchačům či divákům bylo zřejmé, čeho se odpověď týká. Jakkoliv se tedy stěžovateli, který je podrobně seznámen s celým případem a obsahem vysílaného výchozího pořadu, může jevit návrh odpovědi dostatečný, je třeba, aby navrhovaná odpověď objektivně splňovala především náležitosti požadované zákonem. Jejich posouzení, jak již Ústavní soud uvedl, spadá výlučně do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by ve věci došlo k porušení dvojinstančnosti řízení. Nalézací i odvolací soud se zabývaly toutéž argumentací stěžovatele a stěžovatel měl možnost předkládat soudu na podporu svých tvrzení důkazy. Odvolací soud, narozdíl od nalézacího soudu, pouze měl za prokázané tvrzení stěžovatele ohledně odeslání druhé žádosti o odpověď, přičemž návrh odpovědi hodnotil shodně jako soud prvého stupně, tj., že ani tento návrh nesplňuje náležitosti zák. č. 231/2001 Sb. V dané věci se tak nejednalo o měnící rozsudek. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, kt