II.ÚS 956/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 956/20 ze dne 1. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Štěpánská 39, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2019 č. j. 11 C 201/2018-228, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na bezplatnou zdravotní péči zaručené čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení práva na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny), práva na lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na ochranu tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovatelka se domáhala na žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zaplacení částky 9 000 Kč s příslušenstvím, kterou zaplatila za zdravotní péči v souvislosti s těhotenství a porodem porodní asistentce Ivaně Königsmarkové. Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem její žalobu zamítl. 3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy. 4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že protiústavní aplikací zákonných a podzákonných předpisů došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s výkladem právní úpravy týkající se úhrady zdravotních úkonů z veřejného zdravotního pojištění, dle kterého je asistence porodní asistentky při porodu proplácena z veřejného zdravotního pojištění pouze v případě, že je poskytnuta ve zdravotnickém zařízení. Stěžovatelka dále polemizuje s výkladem vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče (dále jen vyhláška č. 92/2012 Sb.), ze které nalézací soud dovodil, že na porod v domácím prostředí vedený porodní asistentkou se vztahují podmínky uvedené v příloze č. 2 určené pro ambulantní péči. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, stanoví, že v rámci zdravotní péče poskytované ve vlastním sociálním prostředí pacienta lze vykonávat pouze takové zdravotní výkony, jejichž poskytnutí není podmíněno technickým a věcným vybavením nutným k jejich provedení ve zdravotnickém zařízení. Porodní asistentky však nejsou oprávněné provést císařský řez, ke kterému je zapotřebí operační sál. Stěžovatelka je přesvědčená o tom, že žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna byla povinna nasmlouvat poskytování zdravotnických úkonů porodními asistentkami v domácím prostředí. Stěžovatelka se proto domáhá ústavněkonformní aplikace zákonné a podzákonné úpravy zaručující jí právo na hrazenou zdravotní péči při domácím porodu, stejně jako mají ostatní pojištěnky právo na hrazenou péči při porodu v nemocnici. Stěžovatelka se cítí současnou právní úpravou diskriminována. Současný výklad a aplikace právní úpravy je rovněž v rozporu s evropským právem, a to směrnicí Rady ES 80/155/EHS, o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu, neboť Česká republika podmiňuje hrazení úkonů porodní asistentky v domácím prostředí jejich vybavením pro vedení císařského řezu, čímž omezuje volný pohyb osob v rámci EU. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s argumentem obecného soudu, že s ohledem na to, že úkon není obodován v seznamu uvedeném ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, nelze úkon proplatit. 5. Podle stěžovatelky existují tři způsoby vedení porodu: ve zdravotnickém zařízení, které matka zvolí pouze v případě patologického těhotenství, v ambulantní péči, tedy v tzv. porodním domě, a v péči domácí, která by měla být standardní variantou v případě fyziologických nekomplikovaných porodů (k tomu stěžovatelka dokládá srovnávací studii se zahraničím). Stěžovatelka vysvětluje, že se pro domácí porod rozhodla po předchozí zkušenosti s porodem ve zdravotnickém zařízení, při kterém zdravotnický personál odmítl nechat dotepat pupečník plný pro dítě důležitých látek, po zralé úvaze založené na prostudování všech dostupných informací a po absolvování všech vyšetření, která by mohla odhalit nějakou kontraindikaci. V České republice převládající přístup k domácím porodům považuje stěžovatelka za paternalistický a pokrytecký a podrobně popisuje vše, co se jí na porodu ve zdravotnickém zařízení nelíbí. Stěžovatelka nesouhlasí s přístupem vážícím právo dítěte na ochranu zdraví proti zájmům matky, neboť má za to, že se nejedná o zájmy protichůdné; naopak "systém" dle stěžovatelky hájí i další zájmy, např. finanční zájmy zdravotnických zařízení. Stěžovatelka dále nesouhlasí s argumentem nalézacího soudu, že mohla využít služeb předporodní a poporodní péče, neboť jí šlo hlavně o porod samotný. Stěžovatelka si vybrala zkušenou porodní asistentku. Není dle stěžovatelky podstatné, že porodní asistence bylo oprávnění k výkonu porodní asistentky vráceno až dne 10. 10. 2016, neboť v době, kdy porodní asistentku potřebovala, tj. dne 25. 5. 2016, žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna žádnou porodní asistentku s neokleštěným oprávněním nasmlouvanou neměla. Svou ústavní stížnost stěžovatelka končí apelem, že bychom si žen, které dokáží provázet rodičku při porodu mimo zdravotnické zařízení, měli vážit, a nikoli je perzekuovat. 6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, přičemž zásah Ústavního soudu by byl namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379), bod 11; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci byl předmětem řízení před obvodním soudem spor o zaplacení částky 9000 Kč s příslušenstvím, tedy částky, kterou lze ve světle předchozí judikatury označit za bagatelní (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4163/19 ze dne 11. 2. 2020 či usnesení sp. zn. III. ÚS 4136/19 ze dne 28. 1. 2020). 9. Navzdory bagatelní výši předmětu sporu, může být ústavní stížnost výjimečně meritorně posouzena, a to v případě, že se týká ústavněprávní otázky, která má relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů. Obrazně to lze vyjádřit i tak, že se zkoumá "hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen" [nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Ani uvedené kvalitativní hledisko však nebylo v posuzované věci naplněno. 10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecného soudu, kterou vedla již v předchozím řízení. Se všemi argumenty se obecný soud již vypořádal a své závěry řádně odůvodnil, přičemž Ústavní soud je shledává udržitelnými. Ústavní soud neshledal ani porušení práva na bezplatnou zdravotní péči, ani nepřípustný zásah do práva na soukromí. 11. Ve vztahu k právu na bezplatnou zdravotní péči hrazenou skrze veřejné zdravotní pojištění Ústavní soud ustáleně připomíná, že se jedná o právo sociální, a tedy smyslem jeho ústavního zakotvení není vymezení prostoru svobody jednotlivce, do kterého veřejná moc není oprávněna zasahovat, nýbrž naopak garance, že stát bude v určitých případech aktivně jednat, aby zajistil podmínky pro jeho důstojný život a rovnost šancí. Tom