III.ÚS 1015/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1015/13 ze dne 15. 9. 2015 N 166/78 SbNU 491 Formalistický postup správních soudů při posuzování nároku na mimořádný hornický důchod   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 1015/13 ve věci ústavní stížnosti Bohumila Pechra, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2012 č. j. 4 Ads 22/2012-21 o zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2011 č. j. 42 Ad 55/2010-131, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zamítajícímu stěžovatelovu žádost o poskytnutí starobního důchodu horníka, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 1292/25, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2012 č. j. 4 Ads 22/2012-21 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2011 č. j. 42 Ad 55/2010-131 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2012 č. j. 4 Ads 22/2012-21 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2011 č. j. 42 Ad 55/2010-131 se ruší. Odůvodnění I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 3. 2013 a doplněna podáním ze dne 10. 10. 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel je bývalým horníkem, který v letech 1972 až 1992 pracoval jako zaměstnanec Československého uranového průmyslu, oborový podnik, (nyní DIAMO, státní podnik) v uranových dolech v Příbrami na různých pozicích. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 5. 2008 č. X byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí starobního důchodu podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům. Důvodem byla skutečnost, že v jeho případě neměla být splněna podmínka podle § 2 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, podle níž mohl tento nárok vzniknout pouze občanovi, který byl zaměstnán nejméně 10 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví, jež spadají do zvlášť zvýhodněné I. pracovní kategorie v hornictví (kategorie I.AA, resp. I.AA uran). Předmětnou kvalifikaci sice bylo možné přiznat jeho zaměstnáním pro období od 2. 6. 1972 do 14. 8. 1974 (804 kalendářních dnů), kdy pracoval na pozici horník-dělník (I-01-19; jde o kód vycházející z příslušného resortního seznamu zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení), a pro období od 1. 6. 1987 do 31. 12. 1990 (1 308 kalendářních dnů), kdy pracoval na pozici mistr-revírník (05-07-01), tato doba však dohromady činila jen o něco více než 6 roků. 3. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. Podle jeho názoru měla být za vybraná zaměstnání ve smyslu nařízení č. 557/1990 Sb. považována i jeho pozice úsekový měřič (I-02-5), resp. důlní měřič (05-20-01), kterou zastával od 14. 8. 1974 do 31. 5. 1987, neboť v tomto období vykonával soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně veškeré provozní práce v oboru důlního měřictví na stálých pracovištích důlního úseku v podzemí hlubinného uranového dolu. Místo kategorie I.A, do které jej zařadil jeho tehdejší zaměstnavatel, tak měl být zařazen do kategorie I.AA, v důsledku čehož by mu vznikl i nárok na mimořádný hornický důchod. S touto argumentací se však neztotožnil Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud"). Z odůvodnění jeho zamítavého rozsudku ze dne 18. 2. 2009 č. j. 42 Csd 200/2008-20 vyplývá, že stěžovatel jako důlní měřič patřil do kategorie střídavě fárajících, což znamenalo, že pokud odpracoval v kalendářním roce více než polovinu směn v podzemí, jak tomu bylo v jeho případě, bylo mu období tohoto roku započítáno do I.A kategorie; jinak by mu bylo období příslušného roku započítáno do III. kategorie. Zařazení do kategorie I.AA ale podle názoru tohoto soudu vůbec nepřicházelo v úvahu. 4. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 17. 2. 2010 č. j. 6 Ads 74/2009-43 zamítl kasační stížnost stěžovatele. Ani on neshledal důvody pro zařazení zaměstnání důlního měřiče, případně samostatného důlního měřiče, do kategorie I.AA, a to ani podle nařízení vlády č. 74/1982 Sb., o některých úpravách v nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení pracujících v hornictví, ani podle pozdějšího nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Pokud je v příloze č. 2 pod č. 3 posledně uvedeného nařízení uvedeno několik zaměstnání, která podle popisu pracovní činnosti zahrnují i práce v oboru důlního měřictví, je třeba vyjít z toho, že toto nařízení mělo na mysli práce pomocníka měřiče (figuranta), tak jak to bylo uvedeno v nařízení vlády č. 74/1982 Sb. Zaměstnání vedoucího (samostatného) důlního měřiče je uvedeno až v příloze č. 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., v důsledku čehož se nepovažuje za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech. 5. Obě rozhodnutí správních soudů byla zrušena nálezem sp. zn. I. ÚS 1415/10 ze dne 23. 8. 2010 (N 168/58 SbNU 457) z důvodu přepjatého formalismu, který vedl k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Ústavní soud vytkl Krajskému soudu v Praze, že se vůbec nezabýval charakterem stěžovatelem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení, a pouze mechanicky převzal zařazení této činnosti do pracovní kategorie, jak je učinil bývalý zaměstnavatel stěžovatele. Vycházel tak pouze z tvrzení bývalého zaměstnavatele a údajů uvedených v jím vydaném potvrzení, což s ohledem na to, že stěžovatel své zařazení rozporoval, nebylo postačující. Správně měl naopak provést dokazování v tom smyslu, zda stěžovatelem vykonávaná činnost v podzemí spadala či nespadala mezi činnosti uvedené v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ten se sice zabýval posledně uvedenou otázkou, vycházel však toliko z jejího formálního označení. Jeho závěry, že nařízení vlády č. 117/1988 Sb. mělo v příloze č. 2 pod č. 3 na mysli práce pomocníka měřiče (figuranta) a že činnost stěžovatele bylo možné podřadit pod zaměstnání vedoucího (samostatného) důlního měřiče, které se nepovažuje za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech, postrádaly podle Ústavního soudu jakékoliv opodstatnění. V této souvislosti poukázal na to, že v příloze č. 2 pod č. 3 bylo uvedeno i zaměstnání dělník v geologickém průzkumu, přičemž v popisu pracovní činnosti zaměstnání zařazených v tomto bodě lze nalézt i práce v oboru důlního měřictví, větrání a geologie. Aniž by tedy Ústavní soud předjímal, pod kterou kategorii činnost stěžovatele spadala, je zřejmé, že vzhledem k doposud nezpochybněnému charakteru práce pod zemí v oboru důlního měřictví musela spadat pod některé ze zaměstnání uvedených v přílohách č. 2 nebo 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. Z dosud provedeného dokazování naopak nelze dovodit, že by se v případě předmětné činnosti zaměstnavatele jednalo o činnosti spíše řídícího a organizačního charakteru. 6. V důsledku nálezu Ústavního soudu se věc vrátila Krajskému soudu v Praze, který o žalobě rozhodl opětovně rozsudkem ze dne 21. 12. 2011 č. j. 42 Ad 55/2010-131 tak, že ji zamítl. V řízení, jež předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, provedl uvedený soud nové důkazy, mezi nimiž bylo i další stanovisko někdejšího zaměstnavatele stěžovatele. Z něj mimo jiné vyplynulo, že pojem zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (kategorie I.AA) se poprvé objevil až po zveřejnění zákona č. 73/1982 Sb., o změnách zákona o sociálním zabezpečení a předpisů o nemocenském pojištění. K uplatňování tohoto zákona byl následně tehdejším Federálním ministerstvem paliv a energetiky vypracován a rozeslán hornickým organizacím metodický návod k prokazování, zařazování a vykazování doby zaměstnání této kategorie, kterým se zaměstnavatel stěžovatele musel řídit a na jehož základě byla doba zaměstnání stěžovatele v podzemí (stejně jako ostatních fárajících) zpětně přehodnocena a stvrzena na evidenčním listě důchodového zabezpečení (v jeho případě do kategorie I.A). Stejné přehodnocení se týkalo prakticky všech důlních techniků s dolovou působností, přičemž zárukou jeho objektivity byla skutečnost, že bylo zajišťováno zaměstnanci organizac