III.ÚS 1028/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1028/24 ze dne 7. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Emílie Michalkové, zastoupené Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti výrokům III., IV., V. a VI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2024, č. j. 71 Co 332/2022-1180, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a AGOSTO FIN s. r. o., sídlem náměstí Msgre Šrámka 885/7, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka a její bývalý manžel byli podílovými spoluvlastníky rodinného domu a přilehlých pozemků. Poté, co podíl na těchto nemovitostech ve velikosti ideální poloviny nabyla v dražbě společnost AGOSTO FIN s. r. o. ("vedlejší účastnice") za částku 625 000 Kč, vyzvala vedlejší účastnice stěžovatelku k odprodeji jejího podílu za tutéž částku a později se žalobou domáhala, aby soud nemovitosti přikázal do jejího vlastnictví, a to za stejnou částku za vypořádání podílového spoluvlastnictví. 2. Okresní soud v Opavě ("okresní soud") svým (již v pořadí druhým) rozhodnutím zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice k nemovitostem a přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Současně soud zavázal stěžovatelku k povinnosti zaplatit žalobkyni na vypořádání podílového spoluvlastnictví 1 683 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladu řízení a zavázal jak stěžovatelku, tak vedlejší účastnici k náhradě nákladů řízení státu. 3. O odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu částečně potvrdil, změnil výrok o výši vypořádacího podílu (nyní 1 890 000 Kč), zavázal každou z účastnic zaplatit 50 % nákladů řízení státu (výrok IV.), včetně řízení odvolacího (výrok VI.) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.), včetně řízení odvolacího (výrok V.). 4. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/2022, vzal krajský soud do úvahy, že šlo o řízení, které má povahu iudicii duplicis, tedy nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádná z účastnic nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupovaly. Současně soud neshledal takové okolnosti, pro které by měl o nákladech řízení rozhodnout odlišně. 5. Stěžovatelka se proti výrokům o nákladech řízení brání ústavní stížností, neboť se domnívá, že v jejím případě byly splněny zvláštní předpoklady k tomu, aby jí byla v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, přiznána plná náhrada nákladů řízení. Je přesvědčena, že obecné soudy pochybily a postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, pakliže tyto okolnosti ve svých rozhodnutích řádně nezohlednily. 6. Stěžovatelka namítá údajně šikanózní postup vedlejší účastnice, jehož účelem bylo získat od stěžovatelky její podíl na nemovitostech za nevýhodných podmínek. Obchodním modelem vedlejší účastnice je prý vlamování se do spoluvlastnických vztahů a zneužívání neznalosti či těžké životní situace spoluvlastníků za účelem dosažení zisku. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2570/10, dle kterého "vyjde-li v řízení najevo, že ze strany žalobce šlo o bezúčelné uplatňování práva, resp. že žaloba byla uplatněna (též) s šikanózním úmyslem, pak nelze, aby se soud ohledně náhrady nákladů řízení odchýlil od zásady úspěchu ve věci, svědčící ve věci úspěšnému žalovanému; v jiném postupu soudu lze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Stěžovatelka má za to, že právě s ohledem na zcela jednoznačný cíl vedlejší účastnice řízení získat nemovitosti do svého vlastnictví na úkor stěžovatelky, k jehož dosažení nevybíravě směřovala a neváhala přitom uplatnit šikanózní prostředky, byl správný úplně původní závěr obecných soudů, které ve svých původních rozsudcích intuitivně přiznaly náhradu nákladů řízení stěžovatelce, jelikož se nekalému postupu úspěšně bránila. Takové rozhodnutí dává s ohledem na okolnosti věci mnohem více smyslu než uplatnění principu iudicii duplicis. 7. Přiznání nákladů stěžovatelce údajně odůvodňuje (i samotnými soudy popsané) procesní chování vedlejší účastnice - tzn. podávání opakovaných opravných prostředků proti všem procesním rozhodnutím, její nevhodné a necitlivé chování při převzetí spoluvlastnického podílu. Stěžovatelka například popisuje nátlak vedlejší účastnice na stěžovatelku, když do domu, ve kterém stěžovatelka žila, a který byl užíván jako jedna bytová jednotka, nastěhovala cizí muže s velkými psy, kteří nemovitost užívali, a to včetně vybavení domácnosti patřící výlučně stěžovatelce, aniž by se podíleli na nákladech, a kteří se ke stěžovatelce chovali hrubě, v důsledku čehož se nakonec byla nucena vystěhovat. Vedlejší účastnice rovněž, za účelem lepšího výsledku řízení, převedla spoluvlastnický podíl na jinou osobu, následně však byl tento podíl zase převeden zpět na vedlejší účastnici. I toto si vyžádalo dvojí rozhodování o procesním nástupnictví a navyšování nákladů a délky řízení, současně však vedlejší účastnice navrácení podílu do jejího vlastnictví sdělila soudu až po roce, důsledkem čehož soud vedl nejprve odvolací řízení s osobou, která již nebyla vlastníkem podílu, aby následně stále ještě táž osoba (již "nevlastník") podala dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud zrušil dřívější rozhodnutí soudů I. a II. stupně. Stěžovatelka podotýká, že díky obstrukcím vedlejší účastnice činila celková délka řízení devět let a bylo proto nutné opakovaně aktualizovat závěry znaleckého posouzení, což rovněž přineslo navýšení nákladů řízení. 8. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených výroků rozsudku krajského soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 9. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 10. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. 12. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení. 13. Ústavní soud dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích je jeho zdrženlivost dána i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů. 14. Nic takového však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Jak je ostatně známo, z