III.ÚS 1041/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1041/18 ze dne 22. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2018 č. j. 6 To 24/2018-37 za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "stížnostní soud") z důvodu, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 2 T 75/2014, uznán vinným z trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník), za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 2 T 54/2009, byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let. Stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody podal k Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen "soud prvého stupně") žádost o podmíněné propuštění, již tento soud usnesením ze dne 7. 12. 2018, č. j. 3 PP 279/2017-26, zamítl dle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, na jejímž podkladě stížnostní soud toto usnesení soudu prvého stupně zrušil dle § 149 odst. 1 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, a nově rozhodl tak, že žádost o podmíněné propuštění zamítl dle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. 4. Soud prvého stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel sice vykonal třetinu z obou postupně uložených trestů, ale nebyla u něj splněna podmínka, že prokázal polepšení, ani podmínka předpokladu, že v budoucnu povede řádný život. Nesplnění podmínky polepšení soud prvého stupně zdůvodnil tím, že hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu je pouze průměrné, kdy tento za bezmála dva a půl roku získal toliko tři kázeňské odměny, a rovněž nepřijal svou vinu, neboť ji dodnes vidí i na straně své manželky (za jejíž týrání byl odsouzen - pozn. Ústavního soudu), přičemž dosud své protiprávní jednání neodsoudil, a tedy nelze hovořit o jeho polepšení, tím spíše, že se má k manželce vrátit. Nesplnění podmínky předpokladu vedení řádného života pak dovodil soud prvého stupně ze závěrů znaleckých posudků z let 2013 a 2014, které konstatují nepříznivou prognózu chování stěžovatele, a dokonce varují před možným opakováním agrese ze strany stěžovatele s následkem smrti jeho manželky. V kontextu nepřijetí jeho viny a syndromu týrané ženy, který soud prvého stupně v manželce stěžovatele rozpoznal, neboť tato svalovala vinu na své rodiče a o sobě uváděla, že za všechno může ona a v minulosti si agresi ze strany stěžovatele zasloužila, pak soud prvého stupně konkludoval, že riziko opakování trestné činnosti stěžovatelem je velmi vysoké. 5. Stěžovatel brojil proti těmto závěrům soudu prvého stupně zejména tím, že podmínka prokázání polepšení je u něj splněna, neboť ve výkonu trestu je poprvé, získal tři kázeňské odměny, je připraven řešit svou situaci prostřednictvím odborné terapie, vinu na svou manželku nesvaloval, ale toliko se snažil o dokreslení kontextu jejich "destruktivní souhry". Znalecké posudky, z nichž soud prvého stupně vycházel, byly navíc dle stěžovatele zastaralé a manželka syndromem týrané ženy netrpí, neboť je schopna se starat o jejich dva syny, chodit do práce a obstarat dokonce zaměstnání i stěžovateli pro případ jeho podmíněného propuštění. 6. Stížnostní soud dospěl k jinému závěru ohledně minimální délky trestu, po jejímž výkonu mohl stěžovatel požádat o podmíněné propuštění, proto nově rozhodl a žádost stěžovatele zamítl dle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ve zbytku se zcela ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a nad jejich rámec uvedl, že proti závěru o stěžovatelově polepšení svědčí i skutečnost, že tento se po právní moci v pořadí prvého odsuzujícího rozsudku za týrání osoby žijící ve společné domácnosti dopustil opětovně druhově identické trestné činnosti, a to ve zkušební době podmíněného odsouzení, a tedy na něj hrozba trestu nijak nezapůsobila. Námitku stěžovatele ohledně stáří znaleckých posudků pak odmítl s tím, že lidská osobnost je v dospělosti neměnná, a proto bylo možno vycházet i ze znaleckých posudků staršího data. IV. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel úvodem vlastní ústavněprávní argumentace uvádí, že si je vědom zdrženlivosti Ústavního soudu ve věcech rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přesto má však za to, že v jeho případy nastaly výjimky, jež Ústavní soud dle jeho předchozí judikatury opravňují ke kasačnímu zásahu. Stěžovatel tak stížnostnímu soudu vytýká 1) podcenění významu neaktuálních znaleckých posudků; 2) vyvozování závěrů, k nimž je třeba odborné znalosti; 3) porušení zásady dvojího přičítání; 4) porušení principu kontradiktornosti; a 5) prioritu hledání důvodů pro zamítnutí žádosti. Stěžovatelovu argumentaci lze v podstatných bodech charakterizovat takto: 8. Ad 1) stěžovatel poukazuje na to, že znalecké posudky sehrály v rozhodování obecných soudů zásadní roli, přičemž tyto posudky byly natolik zastaralé, že nijak nezohledňovaly vývoj, k němuž u stěžovatele došlo v rámci výkonu trestu. Stěžovatel souhlasí s tím, že vývoj osobnosti člověka je v dospělém věku ukončen, k určitému vývoji však dojít může. V opačném případě by bylo popřeno, že člověka lze resocializovat, léčit a kompenzovat, přičemž výkon trestu má a může ovlivnit hodnotové preference a vytvořit předpoklady k úplné resocializaci. Skutková zjištění obecných soudů na základě neaktuálních znaleckých posudků tak nemohla být úplná. 9. Ad 2) stěžovatel namítá, že obecné soudy nejsou kompetentní k zjištěním týkajícím se psychického stavu manželky stěžovatele, která mají vysoce odbornou povahu. Dle odborníků neexistuje jednotný profil týrané osoby, proto se syndrom týrané osoby popisuje na základě určité kombinace skupin příznaků, které se mezi jednotlivými oběťmi liší. Dovození tohoto syndromu proto není tak triviální, aby je mohly učinit samy obecné soudy. 10. Ad 3) stěžovatel uvádí, že skutečnost, že se dopustil obdobné trestné činnosti v běhu zkušební doby podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, je mu přičítána v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání dvakráte. Stěžovateli tato skutečnost byla již přičtena k tíži nejen v rámci samostatného trestního řízení pro tento další skutek, ale i v rámci nařízení přímého výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 2 T 54/2009. Nyní by tato recidiva měla nepřípustně znamenat i vyloučení možnosti podmíněného propuštění. 11. Ad 4) stěžovatel upozorňuje, že stížnostní soud zamítl jeho stížnost v neveřejném zasedání, ačkoliv se neomezil toliko na přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvého stupně, ale sám hodnotil důkazy a vyvozoval z nich závěry. Stěžovateli i jeho obhájci bylo tímto postupem znemožněno se k věci vyjádřit. Názor stížnostního soudu o absenci nutnosti aktualizace znaleckých posudků k osobě stěžovatele tak přitom fakticky znemožňuje podmíněné propuštění stěžovatele, čímž dochází ke zpřísnění trestního postihu. Na tom dle stěžovatele nic nemůže změnit ani skutečnost, že k tomuto závěru dospěl stížnostní soud v polemice s argumenty obhajoby proti znaleckým posudkům. 12. Ad 5) stěžovatel zdůrazňuje, že byť na podmíněné propuštění není právní nárok, tam, kde trest splnil svůj účel