III.ÚS 1053/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1053/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Gužíkové, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 148/2025-30 ze dne 20. února 2026, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 61 A 10/2024-55 ze dne 6. května 2025, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 107898/2024 ze dne 11. září 2024 a rozhodnutí Magistrátu města Třince č. j. MMT/49873/2024/Do/ST ze dne 28. června 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Magistrátu města Třince, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka se poté, co ji při řízení vozidla 29. března 2024 zastavili policisté, podrobila orientační zkoušce na přítomnost alkoholu v dechu. Policisté provedli tři měření s šestiminutovými rozestupy. Zjištěné výsledky byly 0,77 ‰ (v 13:39), 0,68 ‰ (v 13:45) a 0,56 ‰ (v 13:51). Stěžovatelka policistům sdělila, že požila alkohol, domnívala se však, že už vystřízlivěla. Protože výsledky dechových zkoušek nebyly v toleranci 10 % (podle metodiky Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která odkazuje na pracovní postup č. 114-MP-C008-08, zpracovaný Českým metrologickým institutem pod názvem Metodika měření alkoholu v dechu), policisté stěžovatelku vyzvali, aby se podrobila odbornému lékařskému vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi, ta to však odmítla. 3. Pro porušení této povinnosti Magistrát města Třince uznal stěžovatelku napadeným rozhodnutím vinnou z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a uložil jí správní trest na samé dolní hranici zákonné sazby (pokutu 25 000 Kč a zákaz řízení na dobu 18 měsíců). Proti rozhodnutí magistrátu podala stěžovatelka odvolání. Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutí magistrátu napadeným rozhodnutím potvrdil. 4. Rozhodnutí krajského úřadu stěžovatelka napadla žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Namítala zejména, že podstoupila tři dechové zkoušky a nebyla tedy povinna podstoupit i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve. Nebyla také poučena o tom, že je povinna se lékařskému vyšetření podrobit a ani o následcích případného odmítnutí. 5. Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že nepřípustnost více než 10% rozdílu mezi měřeními při orientační dechové zkoušce stanovuje metodika Ministerstva dopravy, jejíž použití judikatura schvaluje. Zákonnou povinnost podstoupit lékařské vyšetření měla stěžovatelka nikoli kvůli odchylkám měření, ale vzhledem k existenci důvodné obavy, že řídila pod vlivem alkoholu. O tom, že byla řádně poučena, svědčí její podpis na listině, která obsahuje výsledky všech tří měření i poučení o povinnosti podrobit se lékařskému vyšetření na výzvu policisty. 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a soudního řádu správního. Dospěl k závěru, že ve věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba řešit odlišně, a krajský soud ani hrubě nepochybil při výkladu práva. 7. Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné, protože ačkoli stěžovatelka v kasační stížnosti vymezila více námitek, Nejvyšší správní soud se omezil jen na posouzení námitky, že stěžovatelka nebyla povinna podrobit se lékařskému vyšetření na ovlivnění alkoholem. Nesouhlasí také s tím, že v kasační stížnosti nevymezila právní otázku mající judikaturní přesah nad vlastní zájmy. Taková právní otázka nemusí být vyjádřena expressis verbis, postačí, že ji lze z obsahu kasační stížnosti dovodit. Šlo o otázku, zda má řidič motorového vozidla povinnost podrobit se lékařskému vyšetření na ovlivnění alkoholem v případě, kdy se řádně podrobil všem požadovaným orientačním vyšetřením (všem požadovaným dechovým zkouškám provedeným ověřeným a kalibrovaným dechovým analyzátorem), všechna tato dílčí orientační vyšetření byla provedena a dokončena a podala výsledek měření, byť s diferencí mírně větší než 10% (konkrétně 11,68%), avšak po druhé dechové zkoušce došlo k samovolnému vypnutí přístroje z důvodu vybití baterie, která již před první dechovou zkouškou signalizovala nedostatečnou kapacitu, a po výměně baterie byl přístroj znovu zapnut a byla provedena nová dechová zkouška. Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány i správní soudy nepřípustně nad rámec zákona rozšířily důvody pro vznik povinnosti podrobit se odbornému lékařskému vyšetření. To, že v naměřených hodnotách byly z důvodu chybného postupu policistů (signalizace slabé baterie již před první dechovou zkouškou) rozdíly, nemůže jít stěžovatelce k tíži. Namítá také nedostatečně provedené dokazování, neboť nebyly provedeny kamerové záznamy ze služební kamery policistů ani výslech svědkyně Lucie Lamačové, která byla zásahu přítomna. Za opomenutý důkaz považuje také důkaz zprávami ČMI a výrobce analyzátoru o důsledcích signalizace kontrolky slabé baterie na výsledek měření. 8. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. 9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. 10. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 soudního řádu správního, podle kterého jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 téhož zákona i věc stěžovatelky), svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. 11. Ústavní soud se interpretací § 104a soudního řádu správního ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, pouze zcela výjimečně by mohlo jít o zásah do práva na spravedlivý proces v důsledku zneužití soudního uvážení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2283/11 ze dne 22. března 2012). 12. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud s ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní (snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud) považoval z ústavního hlediska za dostačující i odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti řešeny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2923/21 ze dne 7. prosince 2021 nebo sp. zn. IV. ÚS 2877/23 ze dne 21. února 2024. Odůvodnění odmítacích usnesení Nejvyššího správního soudu se tak soustředí na otázku, proč nebyl shledán přesah vlastních zájmů stěžovatele. 13. Nejvyšší správní soud tedy nepochybil, nezabýval-li se podrobně jednotlivými námitkami týkajícími se věci samé. Srozumitelně vysvětlil, že podle § 124 odst. 12 písm. f) zákona o silničním provozu může policista vyzvat řidiče k vyšetření podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek) ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu však policista nemůže postupovat svévolně a lékařské vyšetření spojené s omezením osobní svobody a se zásahem do tělesné integrity nemůže nařídit například tehdy, je-li výsledek orientačního (tj. méně invazivního) vyšetření spolehlivý a jednoznačný. V nyní posuzované věci tři výsledky dílčích orientačních měření spolehlivý a jednoznačný výsledek neposkytovaly, protože se od sebe vzájemně lišily. Nejvyšší správní soud proto správně odkázal na rozsudek rozšířeného senátu č. j. 2 As 146/2015-45 ze dne 10. května 2016, jehož závěry aproboval Ústavní soud např. v usneseních sp. zn. II. ÚS 2334/19 ze dne 6. srpna 2019 a sp. zn. IV. ÚS 2266/17 ze