III.ÚS 1078/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1078/25 ze dne 30. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2025 sp. zn. 7 To 53/2025, a výroku I. a II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. ledna 2025 č. j. 16 Nt 2845/2024-42, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") vyplývá, že stěžovateli byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 45 T 9/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023 sp. zn. 8 To 90/2020 uložen trest odnětí svobody v délce trvání 5 let. Pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, kam nastoupil dne 31. 7. 2023. 3. Dne 24. 1. 2024 stěžovatel požádal obvodní soud o přerušení výkonu trestu. Obvodní soud stěžovateli usnesením ze dne 14. 3. 2024 vyhověl ze zdravotních důvodů. Stěžovatel trpěl v době rozhodování soudu závažným onkologickým onemocněním, pročež byl nezbytný operační zákrok, který nemohl absolvovat ve vězeňském zdravotním zařízení. Obvodní soud rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 trestní řád na dobu šesti měsíců, od 25. 3. 2024. V průběhu šestiměsíčního přerušení výkonu trestu byl stěžovatel hospitalizován v nemocnici z důvodu operací v termínech 26. 3. 2024 a 17. 8. 2024. Po přerušení nastoupil stěžovatel znovu do výkonu trestu odnětí svobody dne 25. 9. 2024. 4. Ředitel věznice následně stěžovateli přerušil výkon trestu od 30. 9. 2024 na dobu 14 dnů z důvodu bezodkladného operačního výkonu. Dne 3. 10. 2024 byl odsouzený po úspěšné operaci propuštěn z nemocnice a opět se vrátil do výkonu trestu. Výkon trestu tak byl přerušen od 30. 9. 2024 do 3. 10. 2024. 5. Dne 30. 12. 2024 podal stěžovatel návrh na započtení doby přerušení do výkonu trestu odnětí svobody, na přerušení výkonu trestu od 21. 2. 2025 do 28. 2. 2025, případně na upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Napadeným usnesením obvodní soud rozhodl podle § 334 odst. 1 trestního řádu per analogiam, že do výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let, se započítává doba hospitalizace stěžovatele v Ústřední vojenské nemocnici od 25. 3. 2024 v 11:10 hodin do 28. 3. 2024 v 7:19 hodin, a doba hospitalizace v Nemocnici Hořovice od 16. 8. 2024 v 15:11 hodin do 18. 8. 2024 v 10:00 hodin (výrok I.), ve zbylém rozsahu podle § 334 odst. 1 trestního řádu a contrario návrh stěžovatele na započtení doby přerušení podle usnesení obvodního soudu ze dne 14. 3. 2024 do výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let zamítl (výrok II.), návrh stěžovatele na přerušení výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let na dobu od 21. 2. 2025 do 28. 2. 2025 zamítl (výrok III.) a návrh stěžovatele na upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 5 let zamítl (výrok IV.). 6. Stěžovatel stížností u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") napadl výroky I. a II. usnesení obvodního soudu, přičemž namítal nesprávnou dobu započtení přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby jeho výkonu. Nesouhlasil se započtením pouze doby jeho hospitalizace, přičemž odkázal na § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "zákon o výkonu trestu"). Podle citovaného ustanovení může ředitel věznice na nezbytně nutnou dobu výkon trestu odsouzenému přerušit, přičemž pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním roce se započítává do doby výkonu trestu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 5 To 43/2006). 7. Městský soud stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítl. V usnesení aproboval postup obvodního soudu, který rozhodl o zápočtu části doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody (pouze dobu hospitalizace) stěžovatele do doby jeho výkonu, tj. analogicky podle § 334 odst. 1 trestního řádu s přihlédnutím k § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu, a v souladu s aktuální judikaturou soudů. Obvodní soud správně zohlednil, že doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného, kterou je nutné započíst do výkonu trestu odnětí svobody, nemusí zcela odpovídat době přerušení výkonu takového trestu, ani zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Započítat je možné jen dobu, kdy reálně nebylo možné odsouzenému zajistit náležitou lékařskou péči v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. V posuzovaném případě to byla doba, kterou stěžovatel strávil v nemocničních zařízeních, kde také absolvoval nezbytné operační zákroky. Zbylou dobu přerušení výkonu trestu obvodní soud nezapočítal, neboť v mezidobí realizované kontroly byla schopna vězeňská služba zajistit i v rámci výkonu trestu odnětí svobody, ať už ve vězeňských nebo mimovězeňských zdravotnických zařízeních, přičemž v tomto mezidobí nebyl odsouzený upoután na lůžko. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu o odstranění nerovnosti vzniklé v důsledku dvojkolejnosti zákonné úpravy a rozhodly o započtení ve zcela nepřiměřeně nízkém rozsahu, tj. necelých 5 dní. To vše navíc bez bližšího zjišťování a kvalitativního zkoumání přerušení výkonu trestu, kdy čistě na základě formálního zohlednění období hospitalizace pojaly veškerou dobu mimo lůžkovou léčbu za vyloučenou z možnosti započtení. A to přesto, že již mnohokrát Ústavní soud v různých souvislostech upozorňoval, že přepjatý formalismus odporuje zásadám spravedlivého procesu a že soudy musí zohlednit podstatu věci, nikoli jen formální pravidla. 9. Přestože stěžovatel ve své žádosti a následné stížnosti usiloval o započtení doby přerušení delší než třicetidenní doby, s čímž se městský soud vypořádal v rámci svého diskrečního práva, nelze souhlasit s jeho závěry, že stěžovatel nemá právo na započtení alespoň třiceti dnů z přerušení (viz § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu), byť žádal o započtení doby delší. Příčina problému přitom stojí plně na straně státu, který není schopen zajišťovat nezbytnou léčbu těžce nemocným pacientům ve výkonu trestu odnětí svobody. V důsledku postupu státu je stěžovateli, který tuto situaci nezpůsobil, prodlužována doba výkonu jeho trestu, což může mít i s ohledem na jeho věk a zdravotní stav fatální následky. 10. Stěžovatel tvrdí, že pokračování ve výkonu trestu bez započtení doby, na níž byl výkon trestu stěžovateli přerušen, s ohledem na věk stěžovatele a jeho diagnózu se jeví jako neúčelně tvrdé a potenciálně fatální. Výkon trestu odnětí svobody by neměl být chápán jako absolutní princip, přičemž odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 14. 11. 2002, ve věci č. 67263/01, "Mouisel proti Francii (dále jen "věc Mouisel"), kde soud shledal, že pokračování trestu u těžce nemocného odsouzeného může být v rozporu s čl. 3 Úmluvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení k vyjádření. 13. Městský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, přičemž konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci užitou v řízení před obecnými soudy. Obvodní soud plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 14. Soudce zpravodaj zaslal doručené vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využi