III.ÚS 1085/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1085/19 ze dne 24. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., zastoupeného Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2019 č. j. 3 As 214/2017-53, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2017 č. j. 5 A 105/2015-117 a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 24. dubna 2015 č. j. 444/500/15 13469/ENV/15, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva životního prostředí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Zároveň podal i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2014 č. j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903340.072/14/RZN Česká inspekce životního prostředí, ředitelství, odbor ochrany přírody, oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES (dále jen "ČIŽP") zabavila podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obchodování s ohroženými druhy"), stěžovateli celkem 20 papoušků z důvodu neprokázání jejich zákonného původu (§ 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy) a uložila mu povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí ČIŽP podal stěžovatel odvolání, které rozhodnutím ze dne 24. 4. 2015 č. j. 444/500/15 13469/ENV/15 Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP. 3. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji rozsudkem ze dne 26. 5. 2017 č. j. 5 A 105/2015-117 zamítl. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že původ exemplářů nelze v posuzované věci bez dalšího prokázat pouze registračním listem vydaným dle § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy, kdy povinnost registrace exempláře dle tohoto ustanovení a povinnost prokázat původ exempláře dle § 24 téhož zákona jsou zcela odlišnými a na sobě nezávislými povinnostmi, přičemž porušení každé z nich je důvodem pro zabavení exempláře dle § 34a téhož zákona. V dané věci spadaly veškeré zabavené exempláře do přílohy A nařízení Komise (ES) č. 865/2006, o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97, tj. mezi exempláře zařazené i v příloze I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, vyhlášené pod č. 572/1992 Sb. (dále jen "CITES"), jde tedy o exempláře nejpřísněji chráněné či druhy ohrožené vyhubením. Dle § 24 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy se původ exemplářů prokazuje dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře, mimo jiné i dokumenty osvědčujícími kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen. Stěžovatel u některých exemplářů předložil k prokázání jejich původu právě jeden z dokladů CITES, konkrétně "potvrzení ES". Protože Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "krajský úřad") změnil části některých ze stěžovatelem předložených "potvrzení ES" tak, že tím způsobil jejich neplatnost, nelze z nich, pro dané řízení, učinit či dovodit žádná relevantní zjištění týkající původu exemplářů. 4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2019 č. j. 3 As 214/2017-53 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti obdobně jako v řízení před městským soudem argumentuje pouze procesními pochybeními správních orgánů, nijak však nezpochybňuje důvod, který ČIŽP vedl k vydání rozhodnutí o zabavení výše specifikovaných exemplářů podle § 34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy, tj. neprokázání původu exemplářů podle § 24 odst. 1 téhož zákona. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku nezákonnosti zahájení, resp. vedení správního řízení, stejně tak jako námitku nepřípustného užití informací získaných v trestním řízení, kdy využití důkazů získaných v trestním řízení i ve správním řízení již ve svých rozsudcích Nejvyšší správní soud dříve připustil, ani námitku posuzování zákonnosti úkonů v trestním řízení, které náleží pouze státnímu zástupci. Jde-li o postup celního orgánu dle zákona o obchodování s ohroženými druhy (resp. jeho nepostupování v souladu s trestním řádem), Nejvyšší správní soud konstatoval, že celní ředitelství zajistilo exempláře, na něž se vztahuje zvláštní ochranný režim, při nakládání s nimi bylo tedy povinno respektovat úpravu obsaženou v příslušném zákoně obsahujícím ustanovení k zajištění jejich ochrany, tj. v zákoně o obchodování s ohroženými druhy. Nakládal-li tedy celní orgán s exempláři dle speciálního zákona k jejich ochraně, nikoli dle obecné a úpravy obsažené v trestním řádu, postupoval zcela správně a v souladu se zákonem. Na základě protokolu o provedení domovní prohlídky nezjistil Nejvyšší správní soud ani důvodnost námitky, že ČIŽP postupovala v rozporu s Listinou, když v průběhu domovní prohlídky prováděla vlastní zjištění, či že její -zaměstnanec porušil povinnost mlčenlivosti o skutečnostech zjištěných při domovní prohlídce. Nejvyšší soud s konkrétními odkazy na obsah rozsudku městského soudu označil za liché také tvrzení stěžovatele, že se správní orgány či městský soud řádně nezabývaly jeho námitkami, šlo-li o nezohlednění znaleckého posudku MVDr. Lubomíra Beránka, či doporučení Agentury na ochranu přírody a krajiny České republiky (dále jen "Agentura") vztahující se k velikosti kroužků. To platí i pro tvrzení stěžovatele, že se městský soud řádně nezabýval námitkou, že jsou mu kladena k tíži pochybení krajského úřadu způsobující neplatnost předložených dokumentů, a že městský soud bez dalšího odmítl jeho námitky, že mu bylo bráněno v kontrole exemplářů a zajištění vzorků, nebyla mu poskytnuta součinnost při obstarávání důkazů, byly po něm vyžadovány nemožné důkazy a byly vyhledávány důkazy toliko v jeho neprospěch. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti upozorňuje, že se s obdobnou stížností již na Ústavní soud obrátil, jde však o věc doposud nerozhodnutou, a proti rozhodnutí v trestním řízení, nikoli správním, týkající se okolností zabavení osmi exemplářů papoušků. Za zásadní považuje stěžovatel v posuzované věci otázku kladení povinností na chovatele při prokazování původu exemplářů dle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy a ukládání povinností dle předpisů CITES a navazující právní úpravy. Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto směru splnil všechny své povinnosti, když registrační list je jediným povinným dokumentem, který musí chovatel ke každému exempláři vlastnit. Zejména u exemplářů, které stěžovatel nabyl před účinností úmluvy CITES jako dar, nebo u vlastních odchovů, není k dispozici jiný dokument než registrační list a záznamy o chovu. Stěžovatel zdůrazňuje, že tehdejší právní úprava nevyžadovala archivaci dokladů o nabytí exempláře, a na kvalitu a obsah dokladů k takovým exemplářům je třeba hledět se zřetelem na dobu jejich vzniku. Postup ČIŽP, kdy vyžaduje EuroCITES u každého exempláře, je proto v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, tento postup pak nemůže být odůvodněn ani důkazním břemenem tížícím stěžovatele, který má povinnost prokazovat původ exemplářů toliko ze zákona povinnými dokumenty, které ovšem mohl v dané době reálně získat - absenci dokumentů, které nebyly povinné v době získání exempláře, nelze od stěžovatele vyžadovat. Stěžovatel si je vědom rozdílu mezi prokazováním původu a zákonného původu, a je mu známo znění § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy, ve kterém se výslovně uvádí, že registrační list není úředním potvrzením o zákonném původu exempláře. Stěžovatel je i tak přesvědčen, že význam registračního listu zvláště pro "předCITESové" exempláře tím ale není nijak oslaben. Postup, kdy by měla být de facto prokazována nevina chovatelem, je v rozporu se základními principy právního státu, a to zvláště za situace, kdy by mu podle stávajícího výkladu nemohly za důkazy postačovat registrační listy (příp. smlouvy o nabytí exempláře), které jediné po něm mohla předchozí právní