III.ÚS 1096/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1096/18 ze dne 22. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou, sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 13 Co 135/2017-396, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a nezletilé E. M., O. M. a B. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo pečovat o své děti a vychovávat je (čl. 32 odst. 4 Listiny). 2. Krajský soud rozsudkem, který stěžovatel napadl ústavní stížností, změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") tak, že výživné stanovené stěžovateli pro jeho tehdy nezletilého syna O. se zvyšuje z 10 000 Kč měsíčně na 13 000 Kč měsíčně s účinností od 16. 10. 2012 a na 15 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2015. Změna rozsudku okresního soudu dále spočívala ve zvýšení výživného pro nezletilou dceru E. z 10 000 Kč měsíčně na 13 000 Kč měsíčně s účinností od 16. 10. 2012. Současně krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že dlužné výživné pro syna O. ve výši 153 644 Kč a pro dceru E. ve výši 131 393 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky (vedlejší účastnice) ve lhůtě tří měsíců od doručení rozsudku. 3. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nepovažoval za dostatečná skutková zjištění okresního soudu zejména o příjmové situaci stěžovatele a o jeho plněních na úhradu potřeb dětí nad rámec výživného. Tato skutková zjištění na základě dokazování doplnil sám krajský soud s ohledem na délku řízení. Z dokazování zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem stěžovatele se pohyboval v letech 2012 až 2016 v rozmezí od 108 200 Kč do 124 000 Kč. Krajský soud dále poukázal na to, že stěžovatel je společníkem v řadě obchodních společností, a vyjádřil se k osobním poměrům stěžovatele, jenž žije se svou manželkou, dvěma dětmi, které s ní má, a s dcerou své manželky, na níž manželka pobírá výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Ve svém rozsudku uvedl, že vedlejší účastnice (matka dětí) měla v letech 2012 až 2017 měsíční příjmy v rozmezí od 14 300 Kč do 24 500 Kč. Krajský soud dále pro rozhodnou dobu obsáhle rekapituloval příspěvky stěžovatele nad rámec výživného stanoveného rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 11. 2007. 4. Krajský soud vyhodnotil, že od posledního rozhodnutí o výživném, v němž soud vycházel z nesporného tvrzení o příjmech stěžovatele ve výši 60 000 Kč měsíčně, došlo k razantnímu zvýšení jeho příjmů, které dosahují v průměru minimálně cca 110 000 Kč měsíčně. S ohledem na zvýšení příjmů stěžovatele a nárůst odůvodněných potřeb dětí rozhodl krajský soud o zvýšení výživného na 13 000 Kč a posléze na 15 000 Kč měsíčně pro syna a na 13 000 Kč měsíčně pro dceru. Výživné nezvýšil ve větší míře s ohledem na to, že stěžovateli přibyla vyživovací povinnost k jeho současné manželce, která je na mateřské dovolené, a dvěma dětem, které s ní má. Zároveň došlo ke zvýšení příjmů u vedlejší účastnice (matky dětí), jež se pohybovaly od září 2015 v rozmezí 23 000 Kč až 25 000 Kč měsíčně, což je změna oproti výchozímu stavu, kdy vedlejší účastnice svou vyživovací povinnost plně vyvažovala osobní péčí o nezletilé. Dále krajský soud zohlednil, že se stěžovatel se svými dětmi pravidelně stýká, neomezuje se pouze na výživné, ale soustavně jim dává tolik, že se na jeho životní úrovni skutečně podílejí, a to formou výletů, dovolených, nákupu oblečení, sportovního vybavení, elektroniky apod. Podílí se rovněž na tvorbě úspor pro děti tím, že jim pravidelně ukládá prostředky na stavební spoření a okrajově jim platí investiční pojištění. Další zvýšení výživného pro syna O. z 13 000 Kč na 15 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2015 odůvodnil zahájením studia na střední škole, které s sebou přináší zvýšení odůvodněných potřeb dítěte. 5. K nedoplatku na výživném ve výši 153 644 Kč pro syna a ve výši 131 393 Kč pro dceru krajský soud dospěl výpočtem, když od souhrnu částek, o něž výživné zvýšil ode dne 16. 12. 2012 a ode dne 1. 9. 2015, odečetl součet přesně specifikovaných výdajů, které stěžovatel nad rámec výživného vynaložil na vzdělávání a rozvoj dětí v letech 2012 až 2017. Souhrn těchto výdajů byl 84 904 Kč u syna a 53 155 Kč u dcery. Ostatní plnění stěžovatele poskytnutá nad rámec vyživovací povinnosti krajský soud zohlednil ve výši samotné vyživovací povinnosti, kterou nově stanovil. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítl, že krajský soud porušil jeho právo na soudní ochranu tím, že nepřistoupil k opětovnému zrušení rozsudku okresního soudu. Stěžovatel tvrdí, že mu bylo upřeno právo na odvolání. Dále má za to, že zrušení rozsudku okresního soudu a provedením dokazování před okresním soudem by nešlo proti zájmu dětí, které jsou zcela saturovány běžným výživným. Vše za situace, kdy dětem stěžovatel hojně přispívá i nad rámec výživného. 7. Ústavní stížnost obsahuje námitku, že krajský soud překročil hranice právního názoru, který Ústavní soud vyjádřil ke stanovování výživného v nálezu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489). Z napadeného rozsudku není zřejmé, jak krajský soud dospěl k výši výživného. Pouze okrajově se soud vypořádal s tvorbou úspor. Strohé konstatování, že tvorba úspor byla zohledněna, není dle stěžovatele dostatečné. Stěžovatel se pozastavil nad tím, že krajský soud na jednu stranu uznal, že plněním nad rámec výživného zajišťuje svým dětem stejnou životní úroveň, jakou má sám, na druhou stranu však následně krajský soud vyměřil dlužné výživné, což postrádá smysl. 8. Stěžovatel má za to, že zákonodárce nezamýšlel, aby se výživné "automaticky" zvyšovalo při naplnění zákonných podmínek (v podobě změny poměrů, plynutí času apod.), ale usiloval o to, aby soudy ke každému případu přistupovaly jednotlivě. Stěžovatel zdůraznil, že prostřednictvím stavebního spoření a investičního pojištění vytváří dětem úspory. Je tak naplněna i spořící složka výživného. Nadto na výživu svých dětí přispívá masivně i naturálním plněním. Neexistuje tedy legitimní důvod, pro který by měl hradit dlužné výživné. Stěžovatel smysl výživného spatřuje v zajištění potřeb dětí. Nerozhodné podle něj však je, jakou formou potřeby dětí naplňuje, zda peněžně či tak, že dětem pořizuje oblečení, sportovní vybavení a elektroniku, aby tak nemusela činit jejich matka. Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v hodnocení krajského soudu, že ostatní plnění byla zohledněna v určení samotné výše výživného, z čehož není patrné, jak jednotlivé příspěvky soud hodnotil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Stěžovatelova ústavně zaručená práva nebyla porušena tím, že krajský soud doplnil dokazování a změnil rozsudek okresního soudu, aniž by jej rušil a věc okresnímu soudu vracel k dalšímu řízení. Stěžovatel tvrdí, že mu krajský soud tímto způsobem upřel právo na odvolání. Ústavní soud konstatuje, že právo na odvolání samo o sobě (na rozdíl od odvolání v trestní věci podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) nepožívá ústavní ochrany [srov. nález Ústavního