III.ÚS 1128/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1128/23 ze dne 17. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2023 č. j. 28 Cdo 108/2023-418, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2022 č. j. 11 Co 82/2022-382 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. prosince 2021 č. j. 7 C 253/2015-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání jiných než zemědělských nemovitostí a věcí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována ve smyslu § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání, neboť nebylo zjištěno, že by jí majetková křivda vznikla v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále též "rozhodné období") a že by jí tak vznikl nárok na vydání věcí, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatelka je nástupkyní církevní osoby, jejíž majetek byl po nacistické konfiskaci zapsán v roce 1940 nejprve na Aufbaufonds-Vermögensverwaltungs-Gesellschafts m. b. H. Wien, která ji následně jako prodávající převedla na kupující Waltera a Gertrudu Hammer, kteří byli vlastníky do 4. května 1945, kdy skončila doba nesvobody. V roce 1946 byla na majetek ustanovena národní správa a v roce 1949 bylo vlastnické právo zapsáno pro Československou republiku na základě dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Okresní soud zdůraznil, že právní předchůdkyně stěžovatelky sice činila v roce 1945 kroky k navrácení majetku, všechny přípisy a žádosti byly ovšem zasílány orgánům veřejné správy, žádná písemnost nebyla podána formou žaloby k soudu, tak jak to vyžadoval § 10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a to ve lhůtě tří let ode dne účinnosti uvedeného zákona. Jelikož právní předchůdkyně stěžovatelky ani stěžovatelka sama se již později vlastnicí nemovitostí nestala, nesplnila stěžovatelka podle okresního soudu požadavky na oprávněné osoby podle zákona o majetkovém vyrovnání, neboť v rozhodném období a ani po jeho část nemovitosti nevlastnila, a nemohla jí být tudíž způsobena majetková křivda způsobem předpokládaným podle § 5 zákona o majetkovém vyrovnání. 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl napadený rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud konstatoval, že zákon o majetkovém vyrovnání neumožňuje napravit ty z majetkových křivd, které byly způsobeny v době německé okupace a které nebyly následně odčiněny z důvodu nástupu dalšího totalitního režimu v roce 1948. Závěr okresního soudu, že právní předchůdkyně stěžovatelky nebyla vlastnicí požadovaného majetku v rozhodném období, a to s ohledem na skutečnost, že neuplatnila restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., a proto jí nemohlo být vlastnické právo v rozhodném období odňato, označil krajský soud za zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že v režimu zákona o majetkovém vyrovnání se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů. Nejvyšší soud proto souhlasil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelce nesvědčilo vlastnické právo k požadovaným nemovitostem ani po část rozhodného období, neboť nebylo v poválečném čase obnoveno, a stěžovatelka proto není oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že její právní předchůdkyně usilovala o navrácení nemovitých věcí do svého vlastnictví a že byla ze strany tehdejších správních orgánů a soudů za vlastnici považována. Namítá, že domáhání se obnovení zápisu vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. mohlo vést pouze k deklaratornímu rozhodnutí o vlastnickém právu a že její majetková křivda byla deklarována dekretem č. 5/1945 Sb., na jehož základě se domáhala svých práv. Stěžovatelka konstatuje, že po 25. únoru 1948 bylo podání žaloby zbytečné kvůli změně politického režimu, neboť nebylo možné očekávat úspěšnost takové žaloby. 6. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/06 ze dne 5. 3. 2009 (N 46/52 SbNU 457) stěžovatelka konstatuje, že demokratický právní stát nemůže vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný, formalistický a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé. Dále poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 553/2000 ze dne 2. 4. 2002 (N 43/26 SbNU 3), dle něhož je nutné ve věcech restitucí vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. 7. Stěžovatelka upozorňuje na případ řešený nálezem sp. zn. II. ÚS 3/98 ze dne 9. 12. 1998 (N 152/12 SbNU 399), kdy Ústavní soud uznal nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv stěžovatel nesplnil podmínku podání žaloby podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb. Stejně tak postupoval podle stěžovatelky Ústavní soud ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 3943/14 ze dne 2. 8. 2016 (N 144/82 SbNU 287), z něhož z čehož stěžovatelka vyvozuje, že podmínka uplatnění nároku nemusí být vždy splněna. 8. S odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 3/2000 ze dne 19. 4. 2000 stěžovatelka tvrdí, že nárok nemusí být uplatněn přesně stanoveným způsobem, je však nutné, aby byla vůbec projevena vůle vlastníka k získání majetku zpět. 9. Stěžovatelka dále namítá, že okresní soud opomenul důkazy svědčící v její prospěch a o jejich neprovedení nijak procesně nerozhodl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom obecné soudy dostály. 12. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla vlastnicí požadovaných nemovitostí ani po část rozhodného období, neboť svůj nárok neupla