III.ÚS 1143/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1143/25 ze dne 3. 9. 2025 Chybný postup soudu při výpočtu výše odměny exekutora bez řádného odůvodnění Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Rothbauera, zastoupeného Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou, sídlem Školská 694/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2025 č. j. 24 Co 759/2024-489, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2025 č. j. 24 Co 759/2024-489 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2025 č. j. 24 Co 759/2024-489 se ruší. III. Krajský soud v Českých Budějovicích je povinen zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem 13 340*) Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Petry Hrubé, advokátky, do 15 dnů od doručení tohoto nálezu. __________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2025 Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Současně stěžovatel dává ke zvážení Ústavnímu soudu, zda s ohledem na specifické okolnosti případu, spočívající v hrubém pochybení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") při výpočtu odměny soudního exekutora, nejsou dány důvody pro výjimečnou aplikaci § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. pro přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem vůči krajskému soudu. 3. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 48 EXE 928/2016 se podává, že okresní soud usnesením ze dne 5. 4. 2024 č. j. 48 EXE 928/2016-448 uložil stěžovateli (jako povinnému), aby soudnímu exekutorovi Mgr. Michalu Suchánkovi, LL. M., Exekutorský úřad Praha 9, (dále jen "soudní exekutor") zaplatil náklady exekuce ve výši 251 534,80 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků, tj. stěžovatel a obchodní společnost PH Finance, s. r. o., (jako oprávněná), nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) ani na náhradu nákladů řízení o určení nákladů exekuce (výrok III). 4. K odvolání soudního exekutora krajský soud usnesením ze dne 8. 7. 2024 č. j. 24 Co 759/2024-465 usnesení okresního soudu ve výroku I změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi částku 832 201,70 Kč (výrok I), ve výroku II a III je potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). 5. Na základě stěžovatelovy ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 18. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2690/24 usnesení krajského soudu ve výroku I, jakož i v části výroku II, kterým byl potvrzen výrok III usnesení okresního soudu, a ve výroku III zrušil. Důvodem bylo, že krajský soud nezohlednil, že v důsledku zastavení exekuce soudní exekutor neprovedl všechny fáze exekuce, a odměnu soudního exekutora přiměřeně nesnížil. 6. Poté napadeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu ve výroku I změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi (na nákladech exekuce) částku 712 219,40 Kč, ve výroku III je potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. II. Stěžovatelova argumentace 7. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud stanovil odměnu soudního exekutora v hrubém rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů, že nedodržel závazný právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2690/24 a při výpočtu odměny soudního exekutora postupoval jinak než ve svém předchozím usnesení č. j. 24 Co 759/2024-465. Krajský soud podle stěžovatele správně, v souladu s uvedeným nálezem sice vycházel z toho, že soudní exekutor neuskutečnil pátou fázi exekuce, takže jeho odměna má být snížena o 20 %, k její výši však dospěl chybným výpočtem, přičemž postupoval jinak než soudní exekutor, na jehož výpočet poukázal ve svém podání z 16. 12. 2024 (pozn.: míněno patrně podání ze 17. 12. 2024). 8. Krajský soud totiž při výpočtu uplatnil 15% sazbu na celou částku nejvyššího podání, tj. 6 270 000 Kč, avšak podle exekutorského tarifu se tato sazba použije jen pro základ odměny do 3 000 000 Kč a nad tuto částku se uplatňuje 10% sazba. Navíc krajský soud vycházel z nesprávně vysokého základu, když neaplikoval § 5 odst. 3 exekutorského tarifu, podle kterého se částka nejvyššího podání snižuje o částku připadající na předpokládané náklady exekuce, takže správná výše základu činí 5 397 700 Kč. Po odečtení již zaplacené odměny 2 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (DPH) by odměna soudního exekutora činila 687 770 Kč bez DPH, resp. 832 201,70 Kč včetně DPH, pokud by ovšem provedl všech 5 fází exekuce. Vzhledem k tomu, že provedl jen 4 fáze, jeho odměna činí 80 % z této částky, tj. 665 761,36 Kč (včetně DPH). Stanovil-li krajský soud odměnu ve výši 712 219,40 Kč, rozdíl mezi těmito částkami činí 46 458,04 Kč. Vzhledem k tomu, že je v důchodovém věku a v exekučním řízení nebyl zastoupen advokátem, protože si to nemohl s ohledem na svou situaci dovolit, jde o citelný zásah do jeho majetku a životní úrovně. 9. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že krajský soud neodůvodnil své rozhodnutí logicky a přezkoumatelným způsobem, neboť nevysvětlil, proč použil 15% sazbu na celý základ a proč neaplikoval pro výpočet základu odměny § 5 odst. 3 exekutorského tarifu, a nevypořádal se s námitkami účastníků, konkrétně s těmi, které obsahovalo odvolání soudního exekutora (v němž byl daný výpočet proveden správně). Podle stěžovatele jde o postup svévolný, rozporný s principem proporcionality (podle něhož má být odměna soudního exekutora adekvátní). V této souvislosti poukazuje na názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 2269/10 (N 23/60 SbNU 245), podle kterého orgány veřejné moci mají povinnost postupovat předvídatelně, jasně, bez omylů a nedůsledností. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí neměl žádný takový prostředek k dispozici. IV. Vyjádření účastníka řízení 11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu. Ten pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení. Ústavní soud toto vyjádření stěžovateli k replice nezasílal, neboť neobsahovalo žádnou novou skutečnost či argumentaci. 12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření rovněž soudnímu exekutorovi a oprávněné (jako vedlejším účastníkům řízení) s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka v daném řízení vzdali. Uvedené osoby se k ústavní stížnosti nevyjádřily, a Ústavní soud již s nimi jako vedlejšími účastníky řízení nejednal. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravid