III.ÚS 1158/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1158/23 ze dne 6. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Liberty Ostrava a. s., sídlem Vratimovská 689/117, Ostrava, zastoupené JUDr. Jiřím Dubou, advokátem, sídlem Svornosti 985/8, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 2960/2021-367, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2021 č. j. 8 Co 166/2020-303 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. října 2019 č. j. 140 C 9/2017-197, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti: Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2019 č. j. 140 C 9/2017-197 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 6 931 410 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 4. 2016 do zaplacení. Citovaným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě vedlejší účastnice, která se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 6 931 410 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 5. 4. 2016 do zaplacení z titulu stěžovatelkou v plné výši neuhrazené faktury za měsíc leden 2016 (vedlejší účastnice vyúčtovala fakturou částku 22 821 499 Kč, stěžovatelka z této částky uhradila pouze část ve výši 15 890 089 Kč). Svou žalobu vedlejší účastnice odůvodnila tím, že jako provozovatelka regionální distribuční soustavy na základě Smlouvy o distribuci mimo jiné zajišťovala pro stěžovatelku systémové služby. Stěžovatelka provozuje lokální distribuční soustavu, která je připojena k regionální distribuční soustavě provozované vedlejší účastnicí na základě Smlouvy o připojení lokální distribuční soustavy. Jelikož lokální distribuční soustava stěžovatelky není k přenosové soustavě připojena přímo, ale prostřednictvím regionální distribuční soustavy vedlejší účastnice, je cena za systémové služby stěžovatelkou hrazena v souladu s § 19a odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále jen "energetický zákon"), v rámci ceny za služby distribuční soustavy. Spor se týkal úhrady části ceny za systémové služby vztahující se k elektřině, která nebyla do lokální distribuční soustavy stěžovatelky distribuována prostřednictvím regionální distribuční soustavy vedlejší účastnice, ale byla do lokální distribuční soustavy stěžovatelky dodána výrobcem elektřiny společností TAMEH Czech s. r. o. a nebyla spotřebována zákazníky stěžovatelky, ale samotnou stěžovatelkou v období měsíce ledna 2016. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k právnímu závěru, že stěžovatelka byla povinna odvést i platbu za systémové služby z elektřiny, kterou odebrala ona sama jako zákazník od výrobce elektřiny TAMEH Czech s. r. o., když tato povinnost je jí jako zákazníkovi uložena zákonem. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2021 č. j. 8 Co 166/2020-303 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že povinnost hradit platby za distribuční služby (včetně systémových služeb) na sebe stěžovatelka převzala v rámci smluvního závazku (čl. V smlouvy o distribuci) ve výši stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") č. 7/2015 a vyhláškou č. 408/2015 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou (dále jen "vyhláška č. 408/2015 Sb."), která konkretizovala povinnost platby za systémové služby i provozovatelům lokálních distribučních soustav ve vztahu k množství elektřiny dodanému zákazníkům připojeným k této soustavě, aniž by bylo rozlišováno, zda se jedná o elektřinu dopravenou do této lokální distribuční soustavy z regionální distribuční soustavy, anebo dopravovanou pouze v rámci lokální distribuční soustavy, pokud zde tato elektřina byla vyrobena. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 23 Cdo 2960/2021-367 zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že povinnost hradit cenu za systémové služby z vlastních dodávek nebyla v rozhodném období výslovně stanovena energetickým zákonem ani žádným jiným zákonem, lze ji dovodit jen z podzákonných předpisů. Zákonné ustanovení, které by předmětnou povinnost stanovilo, bylo zavedeno do právního řádu až s účinností od 1. 1. 2022, konkrétně jde o § 22 odst. 3 energetického zákona ve znění zákona č. 362/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Stěžovatelka poukazuje na ústavní principy a judikaturu Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že ukládaná povinnost musí být pro jednotlivce seznatelná ze znění zákona při použití obvyklých metod výkladu právních norem. Skutečnost, že žádné zákonné ustanovení, z něhož by bylo možné dovodit příslušnou povinnost stěžovatelky, neexistovalo, je také důvodem, proč je v napadených rozhodnutích obecné soudy nebyly schopny označit. Okresní soud a krajský soud odkázaly na § 28 odst. 2 písm. g) energetického zákona, z tohoto ustanovení však nevyplývá povinnost zákazníka platit distributorovi cenu za systémové služby též z elektřiny jím nedistribuované, tedy nad rámec výše odebíraného příkonu. Nejvyšší soud pak uvádí, že předmětná povinnost stěžovatelky primárně vychází ze smlouvy o distribuci, a konkrétní rozsah povinnosti zaplatit cenu služby distribuční soustavy dovozuje ze systematického výkladu energetického zákona a navazujících podzákonných předpisů s přihlédnutím k argumentům historického výkladu. Uvedený výklad za pomoci podzákonných předpisů považuje stěžovatelka za neobhajitelný a zásadně rozporný s Listinou i s judikaturou Ústavního soudu, podle které zmocňovací ustanovení musí být konkrétní, určité a jasné. Stěžovatelka nerozporuje, že § 50 odst. 2 vyhlášky č. 408/2015 Sb. v rozhodném znění předmětnou povinnost stanovil, namítá však, že tato povinnost nebyla stanovena zákonem a že ERÚ nebyl oprávněn takovou povinnost bez řádného zákonného podkladu stanovit. Odkázaly-li obecné soudy na zmocňovací ustanovení obsažené v § 98a odst. 2 písm. f) a h) bodu 11 energetického zákona, tato ustanovení má stěžovatelka za obecná, a ERÚ nemohl podle jejího názoru na základě takto obecného zmocnění stanovit skladbu regulovaných cen, jak prostřednictvím § 50 odst. 2 vyhlášky č. 408/2015 Sb. učinil. Stěžovatelka je přesvědčena, že právním titulem hrazení ceny za systémové služby nemůže být ani smlouva o distribuci, když předmětem smlouvy o distribuci je závazek vedlejší účastnice poskytnout stěžovatelce distribuci elektřiny a související služby, zatímco elektřina nedodaná v souladu s touto smlouvou a s ní související služby předmětem této smlouvy nejsou. Z judikatury Nejvyššího soudu lze navíc dovodit, že jde o povinnost veřejnoprávní povahy, která není založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona. Dovodil-li tedy Nejvyšší soud, že sporná povinnost vychází ze smlouvy o distribuci, jsou jeho závěry v rozporu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními i jeho vlastní judikaturou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instan