III.ÚS 1174/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1174/21 ze dne 25. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem, sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2021 č. j. 13 Co 186/2020-390 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. ledna 2020 č. j. 0 P 346/2019-318, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, a 1) S. P., 2) J. Š. a 3) nezletilé N. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a čl. 32 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 1. 2020 č. j. 0 P 346/2019-318 bylo výživné stanovené tehdy nezletilému druhému vedlejšímu účastníkovi Okresním soudem v Blansku rozsudkem ze dne 19. 2. 2013 č. j. Nc 11/2013-17 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015 č j. 37 Co 21/2015-138 ve výši 3 000 Kč měsíčně pro dobu od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2018 zvýšeno na částku 4 500 Kč měsíčně, přičemž s účinností od 1. 1. 2019 se výživné zvyšuje na částku 5 000 Kč měsíčně. Dlužné zvýšené výživné za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 1. 2020 ve výši 50 000 Kč bylo uloženo stěžovateli zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč pod ztrátou výhody splátek. Výživné stanovené pro třetí vedlejší účastnici ve výši 2 000 Kč měsíčně okresní soud pro dobu od 1. 9. 2018 do 31. 12. 2018 zvýšil na částku 3 500 Kč měsíčně, přičemž s účinností od 1. 1. 2019 se výživné zvyšuje na částku 4 000 Kč měsíčně. Dlužné zvýšené výživné za dobu od 1. 9. 2018 do 31. 1. 2020 ve výši 32 000 Kč bylo uloženo stěžovateli zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (I. výrok). Návrh stěžovatele na snížení výživného pro nyní zletilého druhého vedlejšího účastníka na částku 2 000 Kč měsíčně od 1. 2. 2020 okresní soud zamítl (II. výrok). Návrh druhého vedlejšího účastníka co do částky 1 000 Kč měsíčně od 1. 8. 2019 soud nadále zamítl (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že už v průběhu řízení vyjádřil svůj nesouhlas s návrhem první vedlejší účastnice na zvýšení výživného, své stanovisko odůvodnil zejména výší závazků, které mu neumožňují zvýšené výživné hradit, a dále i špatnými vztahy s druhým vedlejším účastníkem. Krajský soud však pouze stručně obecně argumentoval, že námitky stěžovatele vztahující se především k vysokému objemu rozmanitých závazků nemohou v řízení ve věcech výživného pro děti obstát, neboť toto výživné má před jakýmikoli jinými závazky stěžovatele přednost, a to bez ohledu na to, vůči komu, kdy a jak vznikly, a zda se stěžovatel při jejich neplnění může dostat do existenčních potíží. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly v rozporu s § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), když při posuzování výše výživného vycházely především z jeho příjmu a nikoli z celkové životní úrovně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. 6. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy okresní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování ohledně jednotlivých posuzovaných období, kdy podrobně zkoumal osobní i majetkové poměry první vedlejší účastnice a obou dětí (bod 6 a 8 rozsudku), stejně tak jako stěžovatele (bod 7 rozsudku), a dospěl k závěru, že je stěžovatel schopen při příjmu 42 750 Kč čistého měsíčně platit stanovené výživné ve výši k 4 000 Kč a 5 000 Kč. Soud přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel již dříve dosahoval výdělků, které mu umožňovaly zvýšit výživné na děti, což neučinil, ani v této souvislosti nereflektoval, že druhý vedlejší účastník začal studovat gymnázium, a kromě výživného syna nijak nepodporoval. Soud vzal rovněž v úvahu, že stěžovatel nemá jinou vyživovací povinnost. Soud nevycházel při stanovení výživného z doporučovaných tabulek Ministerstva spravedlnosti, podle kterých by výživné na děti mohlo představovat pro každé z dětí 17%, respektive 19% příjmu stěžovatele, neboť dříve při stanovení výživného stěžovateli z nich soud také nevycházel. 7. Taktéž krajský soud dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného z roku 2013 došlo k zásadním změnám v poměrech všech účastníků, kdy děti nastoupily na základní a střední školu, došlo k zániku jedné vyživovací povinnosti stěžovatele a současně k nárůstu jeho příjmů. Krajský soud se ztotožnil i se samotnou výší výživného, k čemuž dodal, že první vedlejší účastnice, jež vykazuje i přes svůj nízký příjem díky nadstandardním příjmům manžela vysokou životní úroveň, na níž se podílejí obě děti, s okresní soudem nastavenou výší výživného souhlasila, stejně tak jako již zletilý druhý vedlejší účastník, přičemž soud je jeho vůlí vázán a nemůže přiznat více, než navrhovatel požaduje. 8. Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (§ 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správn