III.ÚS 1197/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1197/16 ze dne 19. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hofrichtra, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 6 Afs 87/2015-38 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. dubna 2015 č. j. 59 Af 33/2014-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva odpovídající ústavním principům podle čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že v jeho případě nedošlo k vybrání daně ve správné a spravedlivé výši. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Liberecký kraj (dále jen "správce daně") rozhodl dne 26. 9. 2013 o registraci stěžovatele k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") k datu 1. 1. 2013. Důvodem registrace stěžovatele k DPH z úřední povinnosti bylo zjištění správce daně, že stěžovatel v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 překročil obrat pro povinnou registraci k DPH a nepodal přihlášku k registraci do patnácti dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém překročil stanovený obrat 1 000 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí správce daně bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "odvolací správní orgán") dne 2. 4. 2014 zamítnuto a rozhodnutí správce daně potvrzeno. Podkladem pro stanovení výše obratu byla kniha vydaných faktur za dané období a rozhodujícím kritériem pro zahrnutí určité částky do obratu podle § 6 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o DPH"), bylo uskutečnění konkrétního plnění, nikoliv zda v daném období došlo k přijetí určité částky vztahující se k plnění zahrnovanému do obratu pro účely DPH. 3. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Vyšel z nesporných skutkových okolností případu, tj. že stěžovatel, který vedl daňovou evidenci, vystavil v období od 1. 1. do 31. 12. 2009 faktury za uskutečněná zdanitelná plnění v celkové výši 1 117 814 Kč, přičemž nesplacené zůstaly faktury ve výši 168 062 Kč. Stěžovatel po uplynutí daného období nepodal přihlášku k registraci k DPH. Podstatou ve věci vedeného sporu bylo určení výše obratu, která je rozhodná pro posouzení, zda obrat stěžovatele přesáhl za zákonem stanovené období zákonem stanovený limit 1 000 000 Kč a zda měl být registrován jako plátce DPH. Krajský soud vyložil ustanovení § 6 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném od 1. 1. 2009 tak, že součástí obratu jsou úplaty (ve smyslu vyjádření hodnoty plnění ať už v penězích či hodnoty nepeněžního plnění), které osobě povinné k dani náleží; tedy úplaty, na které má taková osoba nárok ve vztahu k uskutečněným stanoveným plněním. Odkázal se přitom mj. na důvodovou zprávu k novele zákona o DPH č. 302/2008 Sb. a směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "Směrnice"). 4. Kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl, když aproboval právní závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud posoudil, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, pokud se do částky obratu dle § 6 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2009 započítávalo také plnění, za které nedošlo v posuzovaném období k přijetí úplaty. Výklad právní úpravy, přijatý správními soudy, považuje stěžovatel za ústavně nekonformní (v rozporu se zásadami in dubio pro libertate, resp. in dubio mitius) a v rozporu se základními principy správy daní. 6. Stěžovatel se neztotožňuje s řešením klíčové otázky, je přesvědčen, že při výkladu § 6 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2009 proti sobě stojí dvě srovnatelně přesvědčivé výkladové alternativy, z nichž jednu zastává stěžovatel a druhou správní orgány a soudy. Výklad stěžovatele je postaven na systematice zákona o DPH a jazykovém výkladu, když nejprve vychází z definice pojmu "úplata" a tento pojem následně v souladu se systematikou zákona o DPH dosazuje do ustanovení, která s tímto pojmem operují. Podle tohoto výkladu se do obratu dle § 6 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2009 započítávají pouze taková plnění, za která byla obdržena úplata - tj. za která bylo zaplaceno, jak plyne z definičního ustanovení § 4 odst. 1 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2009. 7. Dle výkladu správních soudů obsahuje druhá část § 6 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2009 slovo "náleží", a proto obrat zahrnuje i úplatu, která má být teprve poskytnuta (cit. Obratem se pro účely tohoto zákona rozumí souhrn úplat bez daně, včetně dotace k ceně, které osobě povinné k dani náleží za uskutečněná plnění, kterými jsou dodání zboží, převod nemovitosti a poskytnutí služby, s místem plnění v tuzemsku...). Podle názoru stěžovatele slovo "náleží" sice může evokovat výklad přijatý správním soudem, ovšem stejně tak může být vykládáno způsobem, jak jej ze zákona vyrozuměl stěžovatel. Slovo "náleží" je totiž dle názoru stěžovatele v textu příslušného ustanovení úzce spjato s úplatou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2009, přičemž tyto úplaty tvoří základ výpočtu obratu. Obratem je podle § 6 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2009 souhrn úplat (zaplacených v penězích nebo platebními prostředky nahrazujícími peníze nebo poskytnutí nepeněžitého plnění), které náleží osobě povinné k dani, nikoli souhrn nároků na úplaty, které náleží osobě povinné k dani. Slovo "náleží" tak dle stěžovatele rozhodně nevylučuje výklad zvolený stěžovatelem. Ten lze logicky odvodit z textu zákona a je stejně přesvědčivý jako výklad rozšiřující obrat ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 12. 2009 též o částky přijaté teprve v budoucnu. 8. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by novelou zákona o DPH č. 489/2009 Sb., účinnou od 1. 1. 2010, byl pouze upřesněn pojem "úplata", který byl použit i v § 6 odst. 2 zákona o DPH, aniž by to mělo vliv na jasnost právní úpravy, jak uvádí Nejvyšší správní soud. Podle stěžovatele předmětná novela z definice pojmu "úplata" zásadním způsobem odstranila definiční znak úplaty v podobě "zaplacení", přičemž teprve na základě této změny byla sjednocena definice "obratu" jak pro daňové subjekty, které vedou účetnictví, tak pro ty, které vedou daňovou evidenci. Je podle stěžovatele zřejmé, že odstranění definičního znaku v podobě "zaplacení" představovalo změnu oproti předešlé úpravě, když pojem "úplata" byl, slovy důvodové zprávy, upřesněn tak, aby se nově "jednalo o vyjádření částky v penězích, nikoliv o částku zaplacenou". Pokud by byla předchozí úprava zcela jednoznačná a nepřipouštěla by různý výklad, byl by postup zákonodárce upřesňující předmětné ustanovení iracionální a nadbytečný. Lze přitom předpokládat, že úmyslem racionálního zákonodárce není provádět novelizace, které jsou samoúčelné. Stěžovatel se proto domnívá, že pokud zákonodárce novelizací č. 489/2009 Sb. provedl upřesnění pojmu "úplata", byl takový krok potřebný, neboť předchozí úprava byla nejednoznačná a připouštěla vícero výkladů. 9. Dále stěžovatel považuje za zcela nepřiléhavou a irelevantní argumentaci tzv. eurokonformním výkladem. Stěžovatel zdůrazňuje, že za řádnou transpozici směrnic je odpovědný stát. V případě Směrnice český stát provedl transpozici až zákonem č. 489/2009 Sb., účinným od 1. 1. 2010. V roce 2009, v němž bylo překročení obratu 1 000 000 Kč u stěžovatele posuzováno, tedy Směrnice dosud transponována nebyla. Jestliže tedy v době rozhodné pro případ stěžovatele právní úprava definovala "úplatu" jako "zaplacení v penězích nebo platebními prostředky nahrazujícími peníze nebo poskytnutí nepeněžitého plnění", nemůže být absence transpozice na dané ustanovení přičítána k tíži stěžovatele. Za účelem dosažení souladu se Směrnicí soudy nemohou přiznávat Směrnici přímý účinek v neprospěch jednotliv