III.ÚS 1220/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1220/13 ze dne 15. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4422, proti: 1. jiným zásahům Vazební věznice Olomouc spočívajícím v jeho "umístění na celu se zařízením a vybavením zabezpečeným proti poškození" a "soustavným podrobováním důkladným osobním prohlídkám" a 2. "nevykonání nápravy na základě podnětů" ze dne 12. 1. 2013 a 12. 2. 2013 Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě - pobočkou v Olomouci a Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že: 1. Umístěním na celu se zařízením a vybavením zabezpečeným proti poškození, resp. nevykonáním nápravy na základě podnětů ze dne 12. 1. 2013 a 12. 2. 2013 Vazební věznice Olomouc, Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci v řízení sp. zn. 2 KDV 4001/2013-9 a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v řízení sp. zn. VDV 503/2013 porušily jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, všeobecný zákaz diskriminace a rovnosti v důstojnosti i v právech podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Listiny. 2. Soustavným podrobováním důkladným osobním prohlídkám, při kterých "je nucen svlékat se donaha a dělat dřepy", resp. nevykonáním nápravy na základě podnětů ze dne 12. 1. 2013 a 12. 2. 2013 Vazební věznice Olomouc, Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci v řízení sp. zn. 2 KDV 4001/2013-9 a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v řízení sp. zn. VDV 503/2013 porušily jeho práva nebýt mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu a právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 3 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. 3. Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci sdělením ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 2 KDV 4001/2013-9 a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci sdělením ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. VDV 503/2013, jejich nepřezkoumatelností a nevypořádáním se s jeho podněty ze dne 12. 1. 2013 a 12. 2. 2013 porušila právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 4. Vazební věznici Olomouc, Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci se zakazuje pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl umístěn na celu se zařízením a vybavením zabezpečeným proti poškození (tzv. antivandalní celu) podle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 109/1994, kterou se vydává řád výkonu vazby svévolně; neobstojí přitom úsudek státních zástupců Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, že toto zařazení bylo regulérní proto, že jde o celu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením podle § 10 odst. 2 téhož předpisu. Stěžovatel uvádí, že je v porovnání s jinými obviněnými v obdobné situaci výrazně diskriminován tím, že nemá k dispozici teplou vodu, sociální zařízení oddělené od zbývajícího prostoru cely neprůhlednou zástěnou, řádně tekoucí vodu a normální stůl se židlemi. Osobní prohlídky označuje stěžovatel za bezdůvodné, přičemž jejich průběh je nelegální a neproporcionální ve vztahu k sledovanému cíli, přičemž se vyznačuje nedostatkem respektu k lidské důstojnosti, který je jimi ponižován, vzbuzují v něm pocity strachu, podřízenosti a navíc při těchto prohlídkách trpí bolestí kolene a nesporně je lze považovat za nehygienické; upozorňuje též na judikaturu ESLP v souvislosti s osobními prohlídkami vězňů "(kupř. Iwanczuk c. Polsko z 15. 11. 2001, Valašinas c. Litva z 24. 7. 2001)". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. III. ÚS 3333/09 ze dne 10. 6. 2010, ze samotné povahy ústavního soudnictví a zejména též z povahy ústavní stížnosti vyplývá princip subsidiarity, který mj. znamená, že ochrana práv a svobod Ústavním soudem nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany, poskytované právním řádem jako celkem, byly vyčerpány nebo zcela selhávají, jako nezpůsobilé nebo nedostatečné. Specifická povaha výkonu vazby (analogicky též výkonu trestu odnětí svobody) vyžaduje, aby k prokázání eventuálních pochybení státních orgánů při jejich výkonu docházelo po důkladném seznámení se skutkovým stavem věci (např. šetřením na místě, vyžádáním potřebných vysvětlení, listin, věcí doličných apod.), a eventuální reparační zásah musí být v takových případech rychlý a efektivní. Je zřejmé, že ústavní soudnictví takovými nástroji, založenými na bezprostředním a rychlém dokazování a na možnosti okamžitého zásahu, nedisponuje, resp. disponuje toliko v omezeném rozsahu. Proto zásah Ústavního soudu v záležitostech výkonu vazby by byl představitelný toliko v případech extrémních excesů, majících ústavněprávní dimenzi; takovými by mohly být např. porušení zákazu mučení či podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (viz čl. 7 odst. 2 Listiny nebo čl. 3 Úmluvy) nebo protiústavní porušení práva na zachování lidské důstojnosti (viz čl. 10 odst. 1 Listiny). Dále Ústavní soud v citovaném usnesení uvedl, že jsou-li předmětem stížnosti méně intenzivní údajné nedostatky výkonu vazby, týkající se spíše vazebního režimu, je kontrola těchto záležitostí a eventuální právní ochrana upravována jinými právními předpisy, jako je zákon o výkonu vazby, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění [§ 4 odst. 1 písm. b)], resp. zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv, v platném znění (§ 1 odst. 3 a 4). Ústavní soud poukázal též na to, že také Evropský soud pro lidská práva je ve své judikatuře ohledně posuzování intenzity tvrzených porušení Úmluvy při výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody velmi zdrženlivý a obecně uznává nezbytnou nutnost omezení práv a svobod obviněných osob z důvodů připuštěných Úmluvou a v jejich rámci. Intenzitu omezení práv obviněných ve výkonu vazby posuzuje z hlediska normálních a přiměřených potřeb detence (blíže viz Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha : Orac, 2002, str. 71 a násl.). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech výše označených orgánů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Patří se předeslat a zdůraznit, že usnesením policejního orgánu (vrchního komisaře Odboru obecné kriminality Zlín Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Zlínského kraje Policie České republiky) ze dne 27. 11. 2012 č. j. KRPZ-87601-98/TČ-2012-15071 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 a 2 a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. I při respektování zásady presumpce neviny rozhodujícími orgány lze uvést, že orgány činné v trestním řízení vycházejí z odůvodněného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůrazňují jeho společenskou nebezpečnost, jakož i "vůdčí roli" stěžovatele "v hierarchii stíhané organizované skupiny". O stěžovatelových souvisejících ústavních stížnostech již opakovaně rozhodoval i Ústavní soud. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci zařazení stěžovatele do cely, která je zařízena a vybavena způsobem zajištěným proti poškození a kterou lze považovat za celu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením, adekvátně odůvodnil logicky, jakož i účelovým kontextem. Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku (vycházejícího z obsahu podústavního, resp. dokonce podzákonného práva), považujícího za určující, že podle § 10 odst. 2 vyhlášky č. 109/1994 Sb., o řádu výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, na celu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením se zpravi