III.ÚS 1228/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1228/21 ze dne 29. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele: O. M. H. A., zastoupen Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem, sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2021 č. j. 7 Azs 313/2020-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 2 A 44/2020-88, rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, ze dne 3. srpna 2020 č. j. CPR-46607-12/ČJ-2019-930310-V243 a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 18. října 2019 č. j. KRPA-397386-38/ČJ-2018-000022, a sní spojeným návrhem na zrušení § 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení § 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o zrušení § 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců") a o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen "správní orgán I. stupně") bylo stěžovateli podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce pěti let s tím, že počátek doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví podle § 118 odst. 1 téhož zákona od okamžiku, kdy pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba k vycestování z území České republiky do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo rozhodnuto, že se na účastníka řízení nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 téhož zákona. Rozhodnutí vyšlo ze skutečnosti, že existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl při pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu užitím síly při prosazování polických cílů prováděním činnosti ohrožující základy demokratického státu nebo směřující k narušení celistvosti území anebo jiným obdobným způsobem, což vyplynulo ze zprávy zpravodajské služby České republiky, která je součástí utajené části spisu pod sp. zn. V10/2018-OCP. 3. Dalším napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3 (dále jen "odvolací správní orgán") bylo odvolání stěžovatele proti správnímu vyhoštění podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád") zamítnuto. Odvolací správní orgán dospěl k závěru, že § 120 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců byl správním orgánem I. stupně aplikován v souladu se zákonem, neboť bylo nade vší pochybnost prokázáno, že existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl při pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu. 4. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou s odůvodněním, že postup správního orgánu spočívající v neseznámení stěžovatele s utajovanými skutečnostmi a podklady pro vydání rozhodnutí nelze považovat za nezákonný, neboť zájem státu na utajení informací zřetelně převážil nad individuálním zájmem stěžovatele na seznámení s tímto podkladem. Městský soud jako nezávislý soudní orgán se seznámil s obsahem utajované části spisu a seznal, že předmětné informace lze považovat za dostatečně konkrétní, věrohodné, přesvědčivé a relevantní pro závěr, že byly naplněny podmínky pro uložení správního vyhoštění. 5. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Stejně jako městský soud se seznámil s obsahem oddělené části spisu obsahující utajovanou informaci - zprávu zpravodajské služby - a shledal, že možnost stěžovatele plně se seznámit se skutečnostmi v ní obsaženými by mohla vést k vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb. Uzavřel, že správní orgán nepochybil, když s ohledem na nutnost ochrany zájmů státu na utajení informací obsažených ve zprávě zpravodajské služby, neseznámil stěžovatele s utajovanými skutečnostmi a podklady pro vydání rozhodnutí, neboť je třeba vzít v potaz legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných informací. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 377/04 (N 136/46 SbNU 283) a na něj navazující judikaturu Ústavního soudu, na svoji ustálenou judikaturu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a Soudního dvora EU. II. Argumentace stěžovatele 6. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení stěžovatel tvrdí, že mu byla odepřena možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. s informacemi zpravodajské služby obsažené ve zprávě, která je oddělena od spisu a vedena jako utajovaná informace ve stupni utajení vyhrazené. Tím mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nepopírá, že mu byly částečně sděleny informace o podkladech pro správní vyhoštění, považuje je však za zcela obecné. Stěžovatel si přitom není vědom toho, že by se dopustil jakéhokoliv jednání, které by ohrožovalo bezpečnost České republiky a bylo v rozporu s jejím právním řádem. 7. Stěžovatel též tvrdí s poukazem na § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců zásah do práv zaručených v čl. 6 a čl. 7 odst. 2 Listiny, přičemž nesouhlasí se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra a ministra vnitra o možném vycestování, vycházejícím z informací Ministerstva vnitra Velké Británie označených jako Jemen: Bezpečnostní a humanitární situace, ze dne 12. 4. 2019. Má za to, že správní orgán nesplnil svou povinnost nevyhostit osobu, které v cílové zemi hrozí nebezpečí smrti nebo špatného zacházení, neboť se nezabýval konkrétní situací a nezohlednil ani fakt, že se v zemi nepozorovaně šíří nový typ koronaviru, a že se Jemenská republika nachází na pokraji zhroucení zdravotnického systému a hluboké humanitární krize. 8. Návrh na zrušení § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, který upravuje podmínky k odstranění tvrdosti správního vyhoštění, stěžovatel odůvodňuje tvrzením, že toto ustanovení narušuje právo na spravedlivý proces v řízení o vyhoštění a stěžovatele by se v případě jeho využití mohlo dotýkat. Zákon totiž neupravuje možnost prominutí fixních podmínek v případech, které vyžadují zohlednění zvláštního zřetele a správní orgán tak nedisponuje žádnou možností, jak by mohl v odůvodněných případech zrušit správní vyhoštění před uplynutím poloviny stanovené doby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o