III.ÚS 1252/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1252/24 ze dne 10. 7. 2025 Neospravedlnitelné použití donucovacího prostředku příslušníky vězeňské služby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznice Praha - Ruzyně, Staré náměstí 3, 161 02 Praha 6, zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Mánesova 48, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. února 2024, č. j. 13 To 352/2023 - 3305, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. září 2023, č. j. 16 T 17/2021- 3197, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a V. B., zastoupeného JUDr. Liborem Piknou, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. února 2024, č. j. 13 To 352/2023 - 3305, bylo porušeno právo stěžovatelky podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. února 2024, č. j. 13 To 352/2023 - 3305, se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 14 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud"), 16 T 17/2021, vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byli obžalovaní P. J., J. M., V. B., K. S., J. P. a L. H. uznáni vinni ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Podle okresního soudu se ho dopustili, stručně řečeno, tak, že dne 8. 1. 2020 ve vzájemné součinnosti a neoprávněně omezili stěžovatelku na volném pohybu tím, že ji zhruba na 3,5 hodiny připoutali služebními pouty za zápěstí každé ruky k okenní mříži, kdy v důsledku bolesti způsobené při připoutání se stěžovatelka pomočila a uniklou moč musela po odpoutání vytřít. Za toto jednání byli obžalovaní odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu povolání u Vězeňské služby ČR a v bezpečnostních sborech ČR na dobu 2 let. 3. V dané věci šlo již o třetí rozsudek, neboť předchozí dva byly zrušeny Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), a to především z důvodů nedostatečného hodnocení důležitých skutkových zjištění. Z provedených důkazů vyplývá, že v daný den nebyla stěžovatelka včas odvedena do školského střediska, jelikož i přes svolání velitele a upozorňování ostatních odsouzených, se dotyčná pomalu obouvala se slovy "ať si počkají". Ve školském středisku její vzdorné chování pokračovalo, a byla proto vyzvána k odchodu. Byla tak odvedena na pokoj, aby si s ní obžalovaná J. P. mohla promluvit a situaci vyřešit. Jak popsali obžalovaní, na pokoji stěžovatelka začala nadávat, urážet příslušníky vězeňské služby, rozkopla matrace na zemi, prudce se rozešla proti obžalované J. P. a rozhazovala prudce rukama. Jelikož nerespektovala zákonnou výzvu k slušnému chování, učinila obžalovaná rozhodnutí o jejím připoutání k okenní mříži. V souladu s právním názorem odvolacího soudu okresní soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro připoutání stěžovatelky k okenní mříži jen proto, že na školském středisku odmlouvala, nepracovala a chovala se nervózně, ani z toho, že případně při předvádění na oddělení výkonu kázeňských trestů měla kopnout do zábradlí, ani to, že máchala rukama a vykřikovala, že jsou příslušnici neschopní, že nesetrvala u okna na nejvzdálenějším místě cely, že kopla do odložené matrace. Důvodem k ponechání v této pozici pak nemohly být ani verbální urážky. Z vlastních výpovědí obžalovaných nevyplývá, že by zákonné podmínky byly splněny a že by situaci nebylo možné řešit jiným způsobem. Zákon stanoví dobu maximálně 2 hodiny i v případě nejnebezpečnějších útočníků. Po 2 hodinách strávených ve vynucené poloze stěžovatelka nemohla být ve stavu, kdy by mohla za přítomnosti více příslušníků někoho z nich napadnout. 4. Proti rozsudku okresního soudu podali obžalovaní odvolání, z jejichž podnětu krajský soud zrušil napadený rozsudek a sám napadeným rozsudkem nově rozhodl tak, že jednoho z obžalovaných zprostil obžaloby a u ostatních obžalovaných věc postoupil ředitelce věznice, neboť dospěl k závěru, že jejich jednání by mohlo být kvalifikováno jako kázeňský přestupek. 5. Krajský soud dovodil, že obžalovaní neměli důvod pro užití takto intenzivního donucovacího prostředku. Do cely vstoupilo 5 příslušníků, z nichž obžalovaná J. P., proti které se měla stěžovatelka útočně přibližovat, jako poslední. Z výpovědi obžalovaných ani nevyplývá, že se stěžovatelka připoutání nějak bránila. Soud tak uzavřel, že došlo ke zneužití donucovacího prostředku jako určité sankce za předchozí nevhodné chování stěžovatelky. Podle krajského soudu bylo irelevantní, že neexistovala metodika připoutávání, jelikož příslušníci mají povinnost znát zákon o vězeňských službách. Ředitelka vypověděla, že způsob považovala za vhodný k uklidnění rozrušených odsouzených, a to i v případě toliko slovního projevu. Krajský soud nevyloučil, že se stěžovatelka v cele chovala právě tak, jak popsali obžalovaní. Ani v takovém případě se však nejednalo o chování způsobilé ohrozit obžalované. Situaci tak bylo možné řešit mírnějším způsobem. Krajský soud dospěl k závěru, že v rozhodné době docházelo k nadužívání daného donucovacího prostředku, a to jako způsob působení na odsouzené, které se chovaly nevhodně. Přitom pojem agresivita byl příslušníky i vedením vykládán velmi široce a zahrnoval i verbální projev. Ani skutečnost, že byla stěžovatelka po dvou hodinách znovu připoutána na další 1,5 hodiny, než se pomočila, nebyla ve věznici výjimečná. Opakované připoutání v situaci, kdy se odsouzená nezklidnila, bylo považováno za správné. 6. Soud však nakonec dovodil, že s jistotou nelze prokázat povědomí obžalovaných o protiprávnosti a nezákonném postupu, tedy ani naplnění subjektivní stránky trestného činu. Krajský soud proto uzavřel, že obžalovaní postupovali v rozporu s ustanoveními zákona o vězeňských službách, nešlo však o postup, který by se vymykal řešení obdobných situací v dané věznici. Pokud i jiné obdobné situace byly postoupeny pouze ke kázeňskému přezkumu, je nezbytné i tuto věc posoudit stejně. II. Argumentace stěžovatelky 7. Podle stěžovatelky se popis skutku krajským soudem zásadně nelišil od jejího vnímání situace. Předmětného dne došlo vůči stěžovatelce k trýznivému a ponižujícímu zacházení, přestože od počátku nebyly naplněny zákonné důvody pro její připoutání. Stěžovatelka namítala, že jednání příslušníků naplnilo definiční znaky mučení ve smyslu Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Argumentovala tím, že příslušníci vězeňské služby mají povinnost znát zákonnost užití donucovacích prostředků a jejich znalosti se také jednou ročně přezkušují. Podle stěžovatelky obvinění měli být schopni rozpoznat protiprávnost svého jednání, jelikož se jednalo o zjevně příkrý rozpor se zákonem o Vězeňské službě a lidskoprávními standardy. 8. Stěžovatelka také namítala, že absence subjektivní stránky trestného činu, jak ji posoudil krajský soud, je postavená na chybné dedukci. Připoutání je dle vedení věznice nadužíváno pouze s cílem zklidnit vězně, nikoli však s cílem vynutit si omluvu a slib, že se budou chovat vhodně. Stěžovatelka se však nechovala nebezpečně, což uznal i krajský soud. Pokud měl však soud za to, že na straně příslušníků absentoval úmysl, měl učinit kroky pro zahájení trestního stíhání s osobou, která souhlasila s nezákonnou praxí poutání. Stěžovatelka dále popisovala intenzitu zacházení, které trvalo dlouhou dobu, poutána byla v polohách, které pro ni byly nekomfortní a ponižující o to více, když je ženou a osobou se zdravotním postižením. Navíc po určitou dobu bylo ponecháno otevřené okno, což vzhledem k zimnímu období a urologickým potížím stěžovatelky negat