III.ÚS 1286/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1286/25 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele N. A., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 8 Tdo 1004/2024-1185, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. července 2024 č. j. 12 To 73/2024-1030 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2024 č. j. 6 T 29/2024-962, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání účastenství na přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 a 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a na přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že zorganizoval a zaplatil druhému obžalovanému za spáchání dvou žhářských útoků proti nemovitostem osob, s nimiž měl stěžovatel dlouhodobé spory. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Zároveň byla oběma obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě doznání druhého obžalovaného. Ten sice u prvního výslechu stěžovatelovu účast na trestné činnosti odmítl, následně ale svou výpověď změnil a jednání obou obžalovaných podrobně popsal. Tato výpověď koresponduje i s ostatními důkazy, z nichž vyplynula stěžovatelova motivace k tomuto jednání (druhý obžalovaný žádný vztah k poškozeným neměl, šlo o osobu bez domova, která potřebovala finanční prostředky). 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání totožného jednání (důvodem zrušení rozsudku byla potřeba již ve výroku kvalifikovat postavení stěžovatele jako organizátora). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Zároveň byla oběma obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu. Se skutkovými závěry okresního soudu se krajský soud bezezbytku ztotožnil. Stěžovatel byl usvědčen na základě přímého důkazu, jehož věrohodností se okresní soud dostatečně zabýval. Vysvětlil přitom rozpory mezi jednotlivými výpověďmi, přičemž pravdivosti pozdějších výpovědí nasvědčuje i obsah ostatních důkazů. Naproti tomu první verze spoluobžalovaného (že si jej najal neznámý muž, na kterého neměl žádný kontakt), působí nepravděpodobně a nelogicky, měl-li za trestnou činnost slíbenou odměnu. Sám spoluobžalovaný neměl k danému jednání žádný motiv. Naopak stěžovatelovu pravděpodobnou mstivou motivaci popsala celá řada svědků. Navíc u obžalovaného nelze pominout vliv kulturního prostředí s důrazem na tradice, v nichž v Sýrii vyrůstal a které jej formovaly, přestože již 40 let žije v České republice. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Soudy velmi pečlivě hodnotily klíčovou usvědčující výpověď spoluobžalovaného a dospěly k logickému závěru o její věrohodnosti. Koresponduje s dalšími důkazy dokreslujícími stěžovatelovu povahu a předchozí nevhodné chování. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se prakticky nevypořádal s uplatněnými námitkami a nezhojil vady rozhodnutí nižších soudů. Stěžovatel byl odsouzen na základě jediného důkazu, a to výpovědí spoluobviněného. Jeho výpovědi se v průběhu času měnily, a to v podstatných aspektech. Například v první výpovědi uvedl, že stěžovatele zná a nemá s útoky nic společného. Posléze svou výpověď změnil, aniž by k tomu uvedl důvody. Již to samo o sobě podkopává jeho důvěryhodnost. Soudy si pak jeho výpovědi ještě kreativně vyložily, vždy v neprospěch stěžovatele. Samy dovodily jako motiv ke změně výpovědi strach ze stěžovatele, aniž by tento důvod uvedl sám spoluobviněný. Podle stěžovatele byly motivem jednání spoluobviněného spíše jeho špatná finanční situace a snaha vyhovět orgánům činným v trestním řízení, které zjevně stěžovatele za podezřelého považovaly. Ostatní skutečnosti, o které soudy závěr o vině opírají, jsou maximálně indiciemi, avšak nevypovídají nic o skutkovém stavu. Tyto indicie podle soudů dokládají pouze stěžovatelovu motivaci (důvod) spáchat trestnou činnost, nikoliv však jakékoliv jeho jednání. Ostatně není ani zřejmé, o co soudy opřely svůj závěr o prospěšnosti trestné činnosti pro stěžovatele (podle soudem vzpomínané zásady cui bono). Krajský soud sám přiznal, že "v obecné rovině" jistě nelze spojovat neúspěch v soudním sporu s násilnou trestnou činností, avšak u stěžovatele nelze pominout "vliv kulturního prostředí", přestože již 40 let žije v České republice. Takové úvahy jsou podle stěžovatele přinejmenším na hranici dobrého vkusu. Řada úvah je v přímém rozporu s pravidlem in dubio pro reo ("nelze vyloučit, že stěžovatel měl důvod", apod.). Tím byl stěžovatel postaven do role, v níž měl fakticky prokázat svou nevinu, což je u organizátorství trestné činnosti v podstatě nemožné. Z napadených rozhodnutí je proto podle stěžovatele patrný extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry obecných soudů. V popsané důkazní situaci nelze uzavřít, že by vina stěžovatele byla prokázána. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne