III.ÚS 13/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 13/24 ze dne 11. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem Čechyňská 361/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 sp. zn. 6 Pzo 4/2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle článku 7, článku 10, článku 13, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 19. 3. 2018 byly Generálním ředitelství cel, Odborem pátrání Brno, oddělením odhalování celních podvodů pod sp. zn. GŘC-293/TČ-2018-835120 zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu ve věci zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Ke spáchání uvedeného trestného činu mělo dojít, stručně řečeno, tím, že neznámý pachatel v úmyslu vyhnout se řádnému vyměření cla a jeho úhradě zatajil před celním orgánem u zboží, fólií z ethylen vinyl acetátu (tzv. "EVA fólie"), jeho skutečné složení a vlastnosti, přičemž uvedené zboží deklaroval jako podléhající autonomní tarifní suspenzi se sazbou cla ve výši 0 %, přestože se mělo jednat o zboží se sazbou cla ve výši 6,5 %, čímž mělo dojít ke zkrácení cla ve výši 3 978 877 Kč. Stěžovatel vystupoval jako osoba podezřelá ze spáchání uvedeného trestného činu. 3. V uvedené trestní věci byl soudcem Městského soudu v Brně vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (dále jen "první příkaz k odposlechu") ze dne 22. 6. 2018 sp. zn. V 24-2/2018, jímž byl podle § 88 odst. 1, 2 trestního řádu přikázán odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonních stanic užívaných stěžovatelem a dalšími dvěma osobami (J. Z. a P. M.). 4. Dne 19. 10. 2018 byl soudcem Krajského soudu v Brně vydán příkaz sp. zn. V 29-2/2018, jímž byla podle § 88 odst. 1, 2, 4 trestního řádu prodloužena doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mobilní telefonní stanice, jejímž uživatelem byl stěžovatel. 5. Stěžovatel a J. Z. podali návrhy na přezkoumání zákonnosti obou příkazů k odposlechu, o nichž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 6 Pzo 4/2023. V něm konstatoval, že podle § 314n odst. 1 trestního řádu shora uvedenými příkazy k odposlechu nebyl porušen zákon. II. Argumentace stěžovatele 6. Ústavní stížností stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud neposkytl ochranu jeho základním právům, když vyslovil závěr o zákonnosti obou uvedených odposlechů. Stěžovatel má za to, že již v době vydání prvního příkazu k odposlechu bylo zřejmé, že pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky. Dne 21. 12. 2012 došlo k vydání závazné informace ve Spolkové republice Německo potvrzující zařazení EVA fólií do celní sazby 0 %. Dne 10. 1. 2013 pak Celní úřad pro Jihomoravský kraj rozhodl o vrácení cla v důsledku zařazení EVA fólií do této celní sazby. Již v době vydání prvního příkazu k odposlechu bylo postaveno najisto, že EVA fólie jsou proclívány v souladu s rozhodnutím Celního úřadu pro Jihomoravský kraj o vrácení cla a se závaznou informací vydanou ve Spolkové republice Německo. Bylo tedy osvědčeno, že k žádnému zkrácení cla dojít nemohlo. 7. Podle stěžovatele nebyla dodržena subsidiarita odposlechů, neboť nebylo dostatečně odůvodněno, že by jinými způsoby zajištění důkazů mohlo dojít k maření účelu trestního řízení. K opatření důkazů jiným způsobem (odebrání vzorků a jejich testování) orgány činné v trestním řízení nakonec stejně přistoupily. Z relevantních úkonů a rozhodnutí učiněných v době nařízení odposlechů navíc není patrné, jaké konkrétní informace nebylo možné opatřit způsobem méně omezujícím osobnostní sféru stěžovatele a dalších osob. 8. Orgány činné v trestním řízení měly zkoumat, zda důvody, pro které byly odposlechy nařízeny, nadále trvají a tím eliminovat zásah do osobnostní sféry stěžovatele na minimum. Nejzazším okamžikem pro ukončení nařízeného odposlechu mohl být den 18. 9. 2018, kdy závěr o bezvadnosti procesu proclení sám svým stanoviskem potvrdila Celní správa ČR, Generální ředitelství cel, oddělení Podpory celního řízení. Navzdory této skutečnosti však odposlechy trvaly po celou původně stanovenou dobu a navíc byly druhým příkazem prodlouženy o další 4 měsíce. Také vydání druhého příkazu k odposlechu považuje stěžovatel za nezákonné, neboť v době jeho vydání již bylo jisté, že nebyl spáchán trestný čin. Stěžovateli není zřejmé, čeho mělo být v rámci prodloužení doby trvání odposlechů dosaženo, získání jakých důkazů orgány činné v trestním řízení v daném okamžiku očekávaly. III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka, replika stěžovatele 9. Ústavní soud si pro své rozhodnutí vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka, jakož i navazující repliku stěžovatele. K posouzení ústavní stížnosti měl rovněž k dispozici spis Generálního ředitelství cel vedený pod sp. zn. GŘC-293/TČ-2018-835120 a spis Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality vedený pod sp. zn. KRPB-129933/TČ-2019-060282-SOD. 10. Podle vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci obsaženou v návrhu na přezkum zákonnosti odposlechu. Nejvyšší soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o tom, že podněty k odposlechu byly vykonstruované či účelové, neboť v průběhu prověřovací fáze trestního řízení jsou určité nejasnosti běžné, zvlášť v situaci poměrně komplexní problematiky, kterou je v tomto případě zařazování různého zboží pro jednotlivé sazby cla. Prvotnímu příkazu k odposlechu vztahujícímu se k prověřování krácení cla ohledně EVA fólií předcházel dostatek indicií odůvodňujících podezření o páchání trestné činnosti. Pokud v rámci takto provedeného odposlechu došlo ke zjištění nových poznatků ohledně další potenciální trestné činnosti, o níž policejní orgán dříve nevěděl, nelze shledávat pochybení v tom, že k prodloužení odposlechů došlo i na základě nutnosti prověření nově vyvstalého podezření. Dostatečně odůvodněná byla i otázka subsidiarity odposlechu, neboť jinými (než operativními) postupy mohlo dojít ke zmaření účelu trestního řízení skrze upozornění osob podílejících se na trestné činnosti, prověřovaná trestná činnost měla konspirativní charakter, policejní orgán měl k dispozici i informaci o obecné nespolupráci a obstrukčním jednání X, ve vztahu k celním orgánům. Nejvyšší soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že podle § 3141 odst. 1 trestního řádu přezkoumává Nejvyšší soud toliko zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Nepřezkoumává objektivní důvodnost odposlechů podle všech objektivních skutečností, které v době před rozhodováním o povolení odposlechu existovaly, ale které soudy, jež vydaly příkazy k odposlechům, v době svého rozhodování neznaly. Podstata námitek stěžovatele je založena na tom, že policejní orgán (Celní správa ČR, Generální ředitelství cel, Odbor pátrání Brno) poskytl soudům nepravdivé informace. Obsahem námitek jsou tak nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které nelze uplatnit v rámci posouzení zákonnosti odposlechů. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 12. V replice stěžovatel namítá, že nelze akceptovat tezi účastníka řízení a vedlejšího účastníka o tom, že předmětem řízení podle § 314l trestního řádu má být toliko přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu, nikoliv věcné posouzení jeho objektivní důvodnosti. Za takové situace by měl orgán domáhající se nařízení odposlechu absolutně neomezený prostor pro konstrukci odůvodnění potřeby jeho nařízení, a to bez možnosti následného přezkoumání souladu jeho postupu se zákonem, čímž je jednotlivci upřena možnost ochrany jeho základních práv a svobod. Předmětem přezkoumání příkazu k odposlechu proto musí být i věcné posouzení jeho důvodnosti. Policejní orgán neměl k dispozici vzorky EVA fólií ani jejich odborné rozbory, stěží tedy mohl dovozovat důvodné podezření z trestného činu. Princip subsidiarity použití odposlechu nebyl dodržen, a také prodloužení odposlechu bylo vystavěno pouze na účelové konstrukci. Stěžovatel zdůrazňuje, že dosavadní judikatura Ústavního