III.ÚS 1331/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1331/17 ze dne 31. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Real Globe Petrol s. r. o., sídlem Orlovská 791/40, Ostrava - Heřmanice, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2017 č. j. 6 As 297/2016-45, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je obchodní korporací obchodující s pohonnými hmotami. V roce 2013 byla stěžovatelka držitelem povolení k opakovanému přijímání výrobků (minerálních olejů) z jiných členských států Evropské unie v režimu podmíněného osvobození od daně (tzv. oprávněný příjemce) dle § 22 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních" a "povolení"). 3. Ze zákona o spotřebních daních (§ 21 odst. 7 ve znění účinném do 30. 11. 2013) pro stěžovatelku vyplynula povinnost poskytnout zajištění na splatnou spotřební daň, a to ve výši zhruba odpovídající měsíční daňové povinnosti. Pokud by oprávněný příjemce neposkytl zajištění, povolení by mu bylo odňato dle § 22 odst. 19 písm. e) zákona o spotřebních daních. Stěžovatelka v průběhu března 2013 třikrát v krátké době požádala Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "celní úřad") o značné navýšení (v porovnání s přechozím rokem) povoleného objemu dovážené nafty a benzinu, kvůli čemuž jí celní úřad určil značně vysoké zajištění, splatné do 15 dnů. Takto určené zajištění stěžovatelka nesložila, jeho výši rozporovala, a to i správní žalobou, které nakonec Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v roce 2015 přisvědčil rozsudkem č. j. 22 Af 76/2013-72. Vzhledem k probíhajícímu soudnímu řízení však ještě v roce 2013 bylo sporné, zdali má stěžovatelka platné povolení pro dovoz minerálních olejů, nebo je nemá, případně v jakém rozsahu a pro jaké minerální oleje. 4. Druhá stěžovatelčina povinnost relevantní pro posuzovaný případ vyplývá z § 19 zákona o ochraně ovzduší. Jde o povinnost dodat biopalivo (dále také "MEŘO") ve výši 4,1 % resp. 6,0 % objemových z celkového množství dodaných motorových benzinů, resp. nafty. Splnění povinnosti je vyhodnocováno zpětně za rok (§ 19 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší) a při nesplnění této povinnosti vzniká dodavateli povinnost k úhradě pokuty ve výši 40 Kč za každý nedodaný litr biopaliva (§ 19 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší). Stěžovatelka v březnu a v dubnu 2013 dovezla motorovou naftu bez přimíchané biosložky, biopalivo nedodala ani později a tak za rok 2013 jí byla za nedodání 1 864 181,96 litrů MEŘO vyměřena pokuta ve výši 74 567 279 Kč. Zákonnost rozhodnutí o této pokutě byla předmětem řízení ve správním soudnictví, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. 5. Celková daňová povinnost stěžovatelky ke spotřební dani za rok předcházející, tedy rok 2012, činila 280 mil. Kč a ke dni 26. 2. 2013 stěžovatelka disponovala povolením na 20,6 mil. litrů nafty. Ve dnech 14. 3. až 22. 3. 2013 přijala stěžovatelka 340 přeprav a zahájila dalších 111, kterým odpovídala daňová povinnost 120, resp. 39 mil. Kč. Ve dnech 18. 3. až 25. 3. 2013 požádala postupně třikrát o navýšení povolení až na 174,2 mil. litrů nafty a 12,6 mil. litrů benzinu. Celní úřad v reakci na podané žádosti určil rozhodnutím ze dne 26. 3. 2013 zajištění daně ve výši 399 595 920 Kč. Kalkulace v podstatě extrapolovala objemy uvedených přeprav z uvedeného období (14. 3. - 25. 3. 2013) na dobu jednoho měsíce. Vedlejší účastník odvolání stěžovatelky zamítl a ještě zvýšil zajištění na 402 462 999 Kč. Celní orgány přitom mimo jiné argumentovaly "zřejmou snahou (stěžovatelky) dosáhnout co nejnižšího zajištění daně", kterou spatřovaly v postupném navyšování množství požadovaném stěžovatelkou. Stěžovatelka výši zajištění napadla dne 14. 8. 2013 správní žalobou, mezitím však postupně uhradila zajištění až na částku 383 mil. Kč (přes 95 %). Skutečná daňová povinnost stěžovatelky za březen 2013 činila 201 mil. Kč, za první třetinu dubna 77 mil. Kč. Krajský soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2015 odmítl úvahy celních orgánů, když není zřejmé, jak by postupné navyšování povolení mohlo ovlivnit následný výpočet zajištění daně, a odmítl i vlastní výpočet zajištění pro jeho nesrozumitelnost. Rozhodnutí celních orgánů zrušil. 6. Nafta dovezená stěžovatelkou počátkem roku 2013 však neobsahovala povinné procento biosložky. Čas pro splnění této povinnosti byl omezen koncem roku 2013. Pro dovoz biosložky stěžovatelka doposud využívala povolení dle § 22 zákona o spotřebních daních. V posledním vydaném povolení (onom se spornou výší zajištění) byla stěžovatelka upozorněna, že při nesložení zajištění do 15 dnů bude zahájeno řízení o odnětí povolení [dle § 22 odst. 19 písm. e) zákona 353/2003 Sb. ve znění platném do 30. 11. 2013]. Stěžovatelka proto požádala dne 15. 8. 2013 krajský soud o přiznání odkladného účinku její žalobě proti výši zajištění, čemuž soud vyhověl dne 2. 10. 2013 (doručeno stěžovatelce 17. 10. 2013). 7. Již dne 1. 7. 2013 požádala stěžovatelka neúspěšně celní úřad o rozšíření povolení také na dodání 360 000 litrů MEŘO. Dne 30. 10. 2013 požádala o rozšíření povolení na dodání 1 874 458 litrů MEŘO právě proto, aby mohla splnit svou povinnost dodání biopaliva dovozem. Dne 5. 11. 2013 urgovala vyřízení své žádosti. Celní úřad požádal vedlejšího účastníka o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí na 60 dní a dne 11. 11. 2013 přípisem sdělil stěžovatelce, že z důvodu neuhrazeného zajištění nelze vydat nové povolení a současně nelze užívat stávající. Podle názoru celního úřadu přiznání odkladného účinku žalobě pouze odkládá zahájení řízení o odejmutí stávajícího povolení. Dne 25. 11. 2013 stěžovatelka požádala celní úřad o sdělení výkladu rozhodnutí soudu o odkladném účinku žaloby a celní úřad dne 27. 11. 2013 zopakoval své stanovisko o nemožnosti používání a rozšíření stávajícího povolení. Pozměnil však svůj názor na nové povolení tak, že pokud by stěžovatelka požádala o nové specifické povolení, nikoliv o rozšíření stávajícího povolení, mohl by o něm celní úřad rozhodnout. O nové povolení, patrně vzhledem k času, již stěžovatelka nepožádala. 8. Dne 31. 1. 2014 podala stěžovatelka hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv za rok 2013, z něhož vyplynulo, že do oběhu neuvedla biopaliva v celkovém množství 1 864 181,96 litrů. Dne 25. 2. 2014 vydal celní úřad rozhodnutí, kterým stěžovatelce uložil pokutu z nedodaného objemu biopaliv podle zákona o ochraně ovzduší za období kalendářního roku 2013 ve výši 74 567 279 Kč (dále jen "rozhodnutí o pokutě"). 9. Odvolání stěžovatelky zamítl vedlejší účastník s tím, že svoji povinnost dodat do oběhu biopalivo mohla stěžovatelka splnit bez ohledu na výsledek sporu o výši zajištění. Uvedl, že stěžovatelka (a) mohla požádat o nové povolení za podmínek, za nichž by byl olej MEŘO osvobozen od spotřební daně, a tudíž nepodléhal zajištění. Povinnost mohla stěžovatelka splnit i (b) uvedením čistého biopaliva nebo směsného paliva do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky nebo (c) dodáním čistého biopaliva nebo směsného paliva, které bylo uvedeno do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie. 10. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí o odvolání krajský soud zamítl. Krajský soud však své rozhodnutí nezaložil na tom, že stěžovatelka měla jiné možnosti splnění povinnosti dodat MEŘO. Uvedl, že odkladný účinek přiznaný stěžovatelčině žalobě proti rozhodnutí o zajištění byl stěžovatelce přiznán právě proto, aby mohla do doby pravomocného rozhodnutí ve věci soudního přezkumu dále podnikat. Na tomto závěru soudu nemohla dle napadeného rozsudku nic změnit ani skutečnost, že celní úřad i Generální ředitelství cel mělo jiný, a jak krajský soud zdůraznil, zcela nesprávný názor na následky přiznání odkladného účinku žalobě, neboť celní orgány nemají pravomoc negovat soudní rozhodnutí. Pokud za tohoto stavu stěžovatelka stávajícího oprávnění k podnikání (povolení) dále nevyužívala, šlo o projev její vlastní vůle a následky nesplnění povinnosti zákona o ochraně ovzduší nelze přičítat k tíži celním orgánům. Krajský soud dále stěžovatelce vytkl, že ke své žádosti ze dne 30. 10. 2013 na rozšíření povolení o MEŘO, o níž dle