III.ÚS 1339/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1339/18 ze dne 19. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace THERMOIL s. r. o., sídlem Mostní 747, Kralupy nad Vltavou, zastoupené JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, sídlem Hradiště 96/8, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2018 č. j. 3 Afs 257/2016-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu označeného v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 25. 6. 2015 změněném rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 30. 12. 2015 o odvolání bylo na základě § 42d odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění do 31. 12. 2015 (dále jen "zákon o spotřebních daních") uloženo propadnutí minerálních olejů v množství 2 558 l, které byly ve vlastnictví stěžovatelky. K rozhodnutí o propadnutí vedla skutečnost, že uvedené minerální oleje byly dne 28. 1. 2015 na silnici I/43 v obci Svitavy dopravovány blíže určeným nákladním automobilem způsobem uvedeným v § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, tj. bez dokladu prokazujícího jejich řádné zdanění spotřební daní. Uvedené minerální oleje přitom byly předmětem spotřební daně a byly přepravovány v množství přesahujícím osobní spotřebu. Rozhodnutí celních orgánů vycházela z následujících skutkových okolností. Po uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu stočením 5 572 l minerálního oleje do nákladního vozu, k čemuž se vázal předložený daňový doklad dle § 5 odst. 2 zákona o spotřební dani vystavený obchodní společností ČEPRO, a. s. (dále jen "předložený daňový doklad"), byla posléze část oleje z nákladního vozu odčerpána u jednotlivých odběratelů (nejprve 503 l, pak 2 541 l, jak plyne z plnících lístků). S každým stočením se objem přepravovaného minerálního oleje snížil a vůz posléze pokračoval v přepravě. Po druhém stočení nákladní vůz kontrolovala celní správa, která se zabývala splněním evidenční povinnosti dle § 5 zákona o spotřebních daních. 3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") se v odůvodnění rozsudku, kterým zamítl žalobu proti rozhodnutí Generální ředitelství cel, ztotožnil se závěrem, že přepravovaný olej měl po stočení doprovázet doklad o dopravě dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, který předložen nebyl. Předložený daňový doklad (vystavený dle § 5 odst. 2 zákona o spotřebních daních) nebylo možno na přepravu, a to navíc sníženého množství oleje, použít. Krajský soud přisvědčil Generálnímu ředitelství cel v tom, že nebyla splněna celá řada požadavků. Doklad o dopravě měla stěžovatelka vystavovat sama pro sebe, bylo zde třeba uvést konkrétní místo určení a konkrétní množství přepravovaného minerálního oleje s údajem o výši spotřební daně na toto množství připadající. Ani kombinace předloženého daňového dokladu a plnících lístků neobsahovala všechny údaje vyžadované v § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních pro doklad o dopravě. Krajský soud se dále ztotožnil s hodnocením v rozhodnutí o odvolání, na které poukázal. Zde byly podrobně rozebrány vytýkané nedostatky, pro které nebylo možno pro následnou přepravu sníženého množství oleje použít předložený daňový doklad. Šlo o nedostatky týkající se osoby výstavce (doklad o dopravě měla vystavovat stěžovatelka pro sebe), místa určení (z hlediska požadavků na doklad o dopravě byla místa určení na předloženém daňovém dokladu absolutně nekonkrétní), neuvedení přesného přepravovaného množství oleje a titulu vystavení dokladu (§ 5 odst. 4 oproti § 5 odst. 2 zákona o spotřebních daních). Krajský soud se dále neztotožnil se žalobní námitkou dotýkající se metodiky s názvem "Alternativní postupy vystavování dokladů, kterými se prokazuje zdanění VV ve VDO akceptované CS ČR" ve verzi 8 (dále jen "metodika"). Objasnil, proč důkaz metodikou neprovedl. Nepřisvědčil ani námitce, že po 1. 1. 2016 celní orgán nemohl rozhodnout o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, došlo-li k porušení evidenční povinnosti dle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. Ani pozdější zákonná úprava tak pro stěžovatelku nebyla příznivější ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny. 4. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s výkladem § 5 zákona o spotřebních daních provedeným v rozhodnutí o odvolání. Zmínil, že chybějící náležitosti dokladu je sice obecně možno doplnit i jinými podklady, z nichž by splnění vyžadovaných podmínek vyplývalo alespoň v souhrnu. To, jak by chybějící skutečnosti šlo vyvodit z předložených dokladů, však stěžovatelka v kasační stížnosti ani v žalobě nijak konkrétně neuvedla. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že stěžovatelka v době skutku dodržovala při vystavování dokladů dlouholetou praxi celních orgánů, kterou opírala o metodiku. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka uvedla, že za účelem prokázání zákonnosti svého postupu navrhla důkaz metodikou, dopisem, který se týkal řešení problematiky, a výslechem autorky dopisu. Po provedení těchto důkazních návrhů totiž mohlo být zhodnoceno její legitimní očekávání, že postupuje v souladu s doporučeními celní správy. Navržené důkazy však provedeny nebyly. Stěžovatelka zastává názor, že těmito důkazy mohla být prokázána ustálená správní praxe celních orgánů. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nevylíčila konkrétní skutečnosti svědčící o ustálené správní praxi a o tom, v čem konkrétně tato praxe spočívala. Z kasační stížnosti dle jejího názoru bylo patrné, že existuje ustálená správní praxe a jakým způsobem ji správní orgány nečekaně změnily. Formalistickým přístupem Nejvyššího správního soudu bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na soudní ochranu a byla jím zasažena v majetkové sféře propadnutím vybraných výrobků. 6. Stěžovatelka namítla, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal se zjištěnými skutečnostmi a jeho přezkum byl jen formalistický. Kategoricky odmítla závěr, že v žalobě neuvedla, jak bylo možné chybějící skutečnosti dovodit z předložených dokladů. Touto problematikou se v podané žalobě obšírně zabývala. Dle jejího názoru Nejvyšší správní soud dovodil, že bylo povinností mít při kontrole toliko jediný doklad s náležitostmi dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, jelikož soudu nepostačovalo, že aktuální množství minerálního oleje bylo možno ověřit i z jiných listin. Pro stěžovatelku je pak nesrozumitelné, proč soud na druhou stranu souhlasil s tím, že na základě dodacího listu a stáčecích lístků bylo možné ověřit aktuální množství vybraných výrobků v cisterně. Stěžovatelka má za to, že argumentace Nejvyššího správního soudu je vnitřně rozporná. Dle jejího názoru byl rovněž porušen princip proporcionality. Účelem kontroly byl zájem na řádném výběru spotřební daně. Správní orgány na tento účel rezignovaly a chovaly se tak, jako by primárním účelem kontroly bylo ji za každou cenu postihnout. 7. Stěžovatelka poukázala na čl. 40 odst. 6 Listiny, na jehož základě dovozovala, že jí nemělo být uloženo propadnutí minerální olejů, protože od 1. 1. 2016 již není v § 42c zákona o spotřebních daních obsažena sankce v podobě propadnutí vybraných výrobků. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a