III.ÚS 1386/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1386/22 ze dne 21. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Brejchové, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2022 č. j. 4 As 449/2019-51, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2019 č. j. 30 A 73/2019-153, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, ze dne 18. června 2019 č. j. KUJCK 71593/2019 sp. zn. OREG/41099/2019/adka, rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, pracoviště Plzeň, Odboru územního plánování, ze dne 4. července 2018 č. j. OÚP-Ple/1129/2018-5, usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 25. října 2017 č. j. RR/3883/17 a rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 26. března 2018 č. j. MMR-3291/2018-83/896, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Krajského úřadu Jihočeského kraje, Městského úřadu Nýřany, Krajského úřadu Plzeňského kraje a Ministerstva pro místní rozvoj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručené práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, a dále v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský úřad Nýřany, pracoviště Plzeň, odbor územního plánování (dále také jen "vyvlastňovací úřad") rozhodnutím ze dne 4. 7. 2018 č. j. OÚP-Ple/1129/2018-5 odňal stěžovatelce vlastnické právo k pozemku parc. č. X1 evidovanému Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-město, na listu vlastnictví X2, v katastrálním území Plzeň, obec P., okres P.; toto vlastnické právo přešlo na vyvlastnitele Statutární město Plzeň (I. výrok), zároveň vyvlastňovací úřad vyvlastniteli uložil povinnost zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění, tj. zahájení stavby "Městského okruhu, úsek Křimická (Chebská) - Karlovarská v Plzni" ve lhůtě 2 let od právní moci rozhodnutí (II. výrok), stanovil stěžovatelce náhradu ve výši 3 000 000 Kč a vyvlastniteli uložil povinnost zaplatit tuto částku stěžovatelce do 60 dnů od právní moci rozhodnutí (III. výrok) a uložil vyvlastniteli zaplatit vyvlastňovacímu úřadu náklady na vyhotovení znaleckého posudku ve výši 19 965 Kč (IV. výrok). 3. Proti rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu podala stěžovatelka odvolání. Krajský úřad Jihočeského kraje, který byl pověřen k rozhodnutí o odvolání rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 2. 4. 2019 č. j. MMR-42469/2018-83/2752, rozhodnutím ze dne 18. 6. 2019 č. j. KUJCK 71593/2019 změnil I. - III. výroky rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu tak, že v nich doplnil příslušná ustanovení zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyvlastnění"), na jejichž základě vyvlastňovací úřad rozhodoval, a ve zbylé části rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu potvrdil. 4. Rozhodnutí krajského úřadu napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že není v rozporu s § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění, je-li vyvlastňovací úřad pověřen k provedení vyvlastňovacího řízení před jeho samotným zahájením za předpokladu, že uvedené pověření je formulováno zcela určitě a obsahuje kromě určení pověřeného vyvlastňovacího úřadu také vymezení předmětu vyvlastnění (tj. určení pozemku či stavby, jichž se odnětí či omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu má týkat), jak tomu bylo i v posuzované věci. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že vyvlastňovací řízení neproběhlo v souladu se zákonem, neboť správní orgány se dopustily několika pochybení a postupů, která nemají zákonnou oporu. Konkrétně stěžovatelka namítá, že nebyl dodržen zákonný postup pro pověření Městského úřadu Nýřany vedením vyvlastňovacího řízení, dále že vyvlastňovací úřad nebyl nadán pravomocí vést vyvlastňovací řízení, když návrh, na základě kterého došlo k jeho pověření, byl vzat zpět, čímž delegační rozhodnutí ztratilo svůj podklad, a konečně že vyvlastňovací řízení provázel nerovný a diskriminační přístup vůči stěžovatelce, neboť vyvlastnitel přistupoval k výkupu jednotlivých nemovitostí za zásadně odlišných podmínek, kdy některé vyvlastňované neodůvodněně zvýhodňoval (poukazováno např. na smlouvu uzavřenou s Jaroslavem Ženíškem, vůči kterému vyvlastnitel postupoval za nesrovnatelně výhodnějších podmínek než vůči stěžovatelce). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. 9. K námitce stěžovatelky, že nebyl dodržen zákonný postup pro pověření Městského úřadu Nýřany vedením vyvlastňovacího řízení, v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že v usnesení ze dne 25. 10. 2017 bylo výslovně uvedeno, pro jaké konkrétní řízení (byť budoucí) je vyvlastňovací úřad pověřen, a to výlučně k provedení řízení o vyvlastnění stěžovatelčina pozemku. Bylo tak vyloučeno, aby příslušný pověřený vyvlastňovací úřad toto pověření využil k provedení řízení s jiným předmětem. Nejvyšší správní soud připustil, že pravidlem bude spíše postup, kdy k pověření vyvlastňovacího úřadu dojde poté, co vyvlastňovací řízení bude zahájeno žádostí vyvlastnitele (viz § 18 zákona o vyvlastnění), ale ani postup, k němuž došlo v nyní posuzované věci, není z výše uvedených důvodů vyloučen a není v rozporu s § 16 odst. 3 zákona o vyvlastnění, naopak je souladný se základními zásadami správního řízení, především se zásadou hospodárnosti řízení zakotvenou v § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). 10. Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu Ústavní soud považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadené rozhodnutí nenese známky svévole ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy,