III.ÚS 1388/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1388/12 ze dne 11. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti, kterou podal Mykhaylo Dudash, zastoupený Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, 28. října 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4856/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 20 Co 295/2008 a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. 7 C 208/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy 1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci. 2. Okresní soud Brno - venkov shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli, aby společně a nerozdílně s Vasylem Murhou zaplatil žalobkyni (Fakultní nemocnice Brno) částku 667 962,76 Kč s příslušenstvím, a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně tento rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. 3. Povinnost, jež byla stěžovateli napadenými rozhodnutími obecných soudů uložena, má právní základ v ustanovení § 15 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "zákona o pobytu cizinců"), a skutkově se odvíjí od jím předjímaného pozvání, jež dne 3. 4. 2006 stěžovatel učinil ve prospěch jmenovaného Vasyla Murhy, občana Ukrajiny, pro potřeby udělení víza opravňujícího jej pobývat v České republice po dobu devadesáti dnů. Na její území vstoupil Vasyl Murha dne 6. 4. 2006 a dne 4. 5. 2006 byl jako chodec (v podnapilém stavu) účasten dopravní nehody, při níž utrpěl závažná poranění, pro která byl následně hospitalizován; nárok na náhradu nákladů tohoto léčení, který žalobkyně proti němu a stěžovateli uplatnila, se pak stal předmětem daného řízení. II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti 4. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při aplikaci ustanovení § 15 zákona o pobytu cizinců vycházely pouze z jeho gramatického výkladu, aniž by zohlednily výklad systematický a teleologický, a zvolily konstrukci, na jejímž základě se stal "neomezeným ručitelem" pozvané osoby, což je dle jeho názoru závěr zcela nepřijatelný, zvláště za situace, kdy není v jeho silách kontrolovat, kdy tato osoba území České republiky skutečně opustí, a tím mít vliv na okolnosti, jež vedly k úrazové události, stejně jako na průběh následné léčby včetně vzniklých nákladů. Pakliže Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že pozvání představuje institut, jenž nahrazuje doklady pozvané osoby mj. o zdravotním pojištění pro dobu pobytu na území České republiky, přehlédl, že dle ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců jsou potřebné prostředky vyčísleny částkou patnáctinásobku, respektive devatenáctinásobku existenčního minima, tedy v rozhodné době částkou ve výši cca 75 000,- Kč, a jestliže jen jistina předmětného nároku představuje desetinásobek tomu odpovídajících částek, byl odsouzen k povinnosti, o jejíž výši nemohla žádná "rozumná osoba" předem uvažovat. 5. Stěžovatel je dále názoru, že mu Nejvyšší soud "odepřel spravedlnost", jestliže se nezabýval v dovolání vznesenými námitkami, jmenovitě otázkou, zda ustanovení § 15 zákona o pobytu cizinců vykazuje potřebné (materiální) znaky právní normy, přičemž zdůrazňuje, že odtud není zřejmé, zda reglementuje závazek smluvní, deliktní, či závazek vznikající přímo ze zákona, a zodpovězenou není ani otázka, zda jde o vztah soukromoprávní nebo veřejnoprávní; v návaznosti na to panují pochybnosti i ohledně subjektů tohoto právního vztahu, není-li zřejmé, zda oprávněným má být stát či kterýkoli subjekt jiný. Stěžovatel se přitom domnívá, že pozvání představuje úkon veřejného práva, což vylučuje, aby na jeho základě bylo přiznáno plnění osobě práva soukromého, jíž tento úkon nebyl adresován, neboť opak by byl popřením principu autonomie vůle. 6. Dikce ustanovení § 15 zákona o pobytu cizinců dle názoru stěžovatele vylučuje možnost vzniku závazku ex lege, neboť zjevně tenduje ke smluvnímu charakteru tohoto závazku, pročež by i na něj měla dopadat ustanovení § 34 a násl. občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013). Má-li být tato autonomie vůle respektována, není možné se zavázat předem k úhradě zcela neurčitých nákladů či jinému plnění; inkriminované pozvání je nadto nejen neurčité, nýbrž i nesrozumitelné, což způsobuje nejen neplatnost, nýbrž dokonce nicotnost odpovídajícího závazku, neboť není možné zohledňovat "bezmyšlenkovitý" závazek učiněný "formou formulářové citace zákona". 7. Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy v projednávané věci - bez rozumného důvodu - upřednostnily zájem zdravotnického zařízení nad jeho zájmem, aby byl ve vtahu k němu zákon o pobytu cizinců interpretován a aplikován předvídatelným způsobem. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti a stěžovatelova replika 8. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůraznil, že stěžovatel pomíjí, že dovolací soud přezkoumává dovoláním napadená rozhodnutí pouze v rámci uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení. Stěžovatel aplikaci ani výklad ustanovení § 15 zákona o pobytu cizinců nezpochybňoval, nýbrž namítal jen "smysluplnost" této právní normy. Nejvyšší soud přitom (ve shodě se soudem odvolacím) o její ústavnosti pochybnosti neměl, jestliže zřetelně a určitě stanoví, jaké závazky na sebe bere tzv. zvoucí osoba, a po jakou dobu trvají. Bylo zcela na vůli stěžovatele, koho a zda vůbec, si pozve k návštěvě do České republiky, a to při evidentní vědomosti toho, jaké povinnosti mu v důsledku takového pozvání vznikají. Není nespravedlivé, ani se nepříčí dobrým mravům, po stěžovateli požadovat, aby splnil to, k čemu se - coby osoba zvoucí k návštěvě - zavázal, a to včetně nákladů spojených s poskytnutím zdravotní péče jím pozvané osobě. 9. Krajský soud v Brně se odvolal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že zásah do stěžovatelových základních práv nezakládá; připomněl též, že v odůvodnění rozsudku je odkazováno na judikaturu Ústavního soudu, pročež ústavněprávní rozměr dané věci pominut nebyl. 10. Okresní soud Brno - venkov odkázal na ústavní stížností napadený rozsudek a obsah soudního spisu. 11. Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti - Fakultní nemocnice Brno - pokládá závazek učiněný ve smyslu ustanovení § 15 zákona o pobytu cizinců za určitý a srozumitelný, a odmítá stěžovatelovu představu, že na základě systematického a teleologického výkladu by měl být jeho závazek omezen částkou předvídanou v ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců; institut pozvání plní zejména funkci garanční, pomocí níž je chráněn veřejný zájem a šetřeny veřejné prostředky v souvislosti s migrací cizích státních příslušníků. K zásahu do právní jistoty stěžovatele nedošlo, neboť se svým jednostranným právním úkonem vědomě zavázal k uhrazení nákladů spojených s pobytem osoby cizí státní příslušnosti na území České republiky, pokud takové náklady vzniknou. Okolnost, že je povinnost plnění vázána na právní skutečnost, o které se neví, zda nastane a případně kdy nastane, takovým zásahem není, neboť jinak by neobstála ani pojistná smlouva. 12. Vedlejší účastník současně zdůraznil, že zákon o pobytu cizinců je předpisem, který chrání veřejný zájem (subjekt, kterému je stěžovatel povinen uhradit náklady na zdravotní péči, je státní příspěvkovou organizací zřízenou rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví), neboť zdravotnická zařízení se potýkají s množstvím případů, kdy cizí státní příslušníci nemají sjednáno zdravotní pojištění, zdravotní péče jim je poskytnuta často v ohrožení života a zdraví a následně není "nikdy" uhrazena. Takto neuhrazená zdravotní péče představuje milionové částky, o které zdravotnictví přichází, což může mít nepřímo vliv na kvalitu poskytované veřejné zdravotní péče. Proto i v případě zjištění určitého omezení právní jistoty stěžovatele (ve smyslu předvídatelnosti právních následků), by se tak stalo na základě a v mezích zákona, kterým je sledován cíl imigrační politiky státu ve smyslu ochrany veřejného zájmu. 13. Stěžovatel v replice k těmto vyjádřením zopakoval názor, že z ustanovení § 15 zákona o pobytu cizinců není zřejmé, jaký typ závazku stěžovatele zakládá, kdo je jeho adresátem, jaké povinnosti a vůči komu mu měly vzniknout, a ani Nejvyšší soud k těmto otázkám ve svém vyjádření nezaujal stanovisko. Ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel připomněl,