III.ÚS 1394/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1394/07 ze dne 17. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, č.j. 2 Afs 159/2005-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, který vydal v soudním řízení správním. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin, jakož i z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec, sp. zn. 59 Ca 45/2003, se podává následující. Rozhodnutími Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2003, č.j. 4043/150/03, a č.j. 5868/150/03, byla zamítnuta odvolání stěžovatele podaná proti rozhodnutím Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou, a to platebnímu výměru na daňové penále na dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2000 (č. 1030000031 ze dne 8. 1. 2003, č.j. 819/03/187912/6196), platebnímu výměru na daňové penále na dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2001 (č. 1030000032 ze dne 8. 1. 2003, č.j. 820/03/187912/6196), platebnímu výměru na daňové penále na dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí 2001 (č. 1030000033 ze dne 8.1.2003, č.j. 821/03/187912/6196) a platebnímu výměru na daňové penále na dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2001 (č. 1030000494 ze dne 11. 2. 2003, č.j. 14862/03/187912/6196). V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že stěžovatel překročil za "předcházející tři měsíce (březen, duben a květen 1999) stanovený obrat" a vznikla mu povinnost podat do 20. 6. 1999 přihlášku k registraci k dani z přidané hodnoty (§ 5 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"). Stěžovatel tak učinil až dne 18. 7. 2002 (opožděně); správcem daně však byl (v souladu s § 5 odst.1 zákona o dani z přidané hodnoty) zpětně zaregistrován jako plátce daně již ke dni 1. 7. 1999. Dne 20. 8. 2002 podal stěžovatel daňová přiznání k DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1999, 4. čtvrtletí 1999, 1. čtvrtletí 2000 a 2. čtvrtletí 2000, dne 21. 10. 2002 pak i daňová přiznání k DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 až 3. čtvrtletí 2002; dne 21. 10. 2002 pak příslušnou (dlužnou) daň uhradil. Pozdní úhradou daně došlo k prodlení, v jehož důsledku bylo stěžovateli předepsáno penále (§ 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "daňového řádu"), a tuto "penalizaci" odvolací orgán zhodnotil jako "oprávněnou". Žalobu stěžovatele proti rozhodnutím správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 7. 2005, č.j. 59 Ca 45/2003-16, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že "daňové penále ... představuje postih daňového dlužníka, který se ocitl v prodlení s placením své daňové povinnosti", přičemž "penalizací není sledováno postižení za nedodržení povinnosti nepeněžité povahy, kterou registrační povinnost k DPH bezpochyby je". Jestliže žalobce podal daňová přiznání k DPH opožděně a svoji daňovou povinnost tak uhradil po lhůtě splatnosti (§ 37 zákona o dani z přidané hodnoty), ocitl se v prodlení s placením, za což mu správce daně předepsal penále. Předepsané penále sice představuje zásah do vlastnického práva žalobce, jedná se však o zásah, k němuž dochází na základě zákona a v jeho mezích. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, již Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (jako nedůvodnou) zamítl. Podle kasačního soudu stěžovatelem "kritizovaná právní úprava odpovídá ústavnímu principu proporcionality", neboť je "nepochybně legitimním cílem" zákonodárce dosáhnout toho, aby "daňové subjekty plnily své povinnosti platit řádně a včas", přičemž "prostředkem způsobilým motivovat daňové subjekty k plnění daňových povinností řádně je ... stanovení finanční sankce za porušení této povinnosti" (§ 63 odst.2,3 daňového řádu ve znění platném do změny učiněné zákonem č. 230/2006 Sb.). Sazby penále dle této právní úpravy mají podle soudu nejen funkci motivační (vedou k řádnému plnění povinnosti), nýbrž plní též funkci "paušalizované náhrady eventuální újmy" státu jako příjemce daně, který tuto daň "neobdrží" včas; penále má tím "povahu sankčního úroku", jenž je důvodně (aby plnil svoji funkci) pro dlužníka "citelnou zátěží". Kritizované právní úpravě nelze vytknout ani absenci "určité individualizace či moderace ukládané sankce", má-li daňový řád (posléze) k tomuto účelu k dispozici odpovídající instituty, jež by měly zajistit v konkrétním případě (v případě nepříznivé situace dlužníka) přiměřené snížení či prominutí sankce, popř. ulehčení podmínek pro její úhradu. Ani pozdější "legitimní vývoj", který nastavil "sankční mechanismus jiným způsobem než v úpravě aplikované na případ stěžovatele", a jenž je pro daný případ "mírnější než ten předchozí", nemůže být (bez dalšího) argumentem pro závěr o ústavně nekonformní právní úpravě předchozí. Jako zcela nepřípadný pak kasační soud odmítl argument, že "vlastně daňový nedoplatek nevznikl", neboť "celá dlužná částka DPH by byla jiným plátcům ... vrácena v režimu nadměrného odpočtu", když uvedl, že uvedeným se nemění ničeho na okolnosti, že z hlediska zákona nastal nežádoucí stav (prodlením stěžovatele vznikl daňový nedoplatek) "legitimně sankcionovaný povinností platit penále". Proti tomu stěžovatel namítá, že brojil (svými podáními) proti "nepřiměřenému" postupu správce daně (§ 2 odst. 2 daňového řádu) za porušení povinnosti, v jejímž důsledku "státu nevznikla škoda" a který stěžovateli "vyměřil maximální možný postih", přičemž je sporné, zda podmínky pro postup dle § 63 daňového řádu byly splněny. Nezákonnost a neústavnost rozhodnutí správního orgánu shledává právě v otázce, zda v případě, že "pozdní registrací k DPH nevznikne státu žádný dluh na dani", je možno dle ustanovení § 63 předepsat penále. Stěžovatel setrval v názoru, že ačkoliv nesplněním jeho povinnosti nevznikla státu žádná škoda, "prostřednictvím nesprávně formulované povinnosti vybírat penále za opožděnou registraci DPH bez ohledu na míru daňové újmy způsobené státu" se vytváří pro daňové subjekty "nerovné podmínky". Podle stěžovatele je navíc aplikace § 63 daňového řádu nepřípadná právě v těch případech, kdy "včasným neuhrazením DPH nevzniká ... daňový nedoplatek, neboť ihned po uhrazení příslušné částky daňovým subjektem je prostřednictvím nadměrného odpočtu celá vyplacena dalším plátcům DPH", jinými slovy "daňový subjekt byl sice se splněním ... povinnosti v prodlení, nevznikl však žádný nedoplatek". Jestliže tedy porušením "nepeněžní povinnosti" nevznikne státu daňová újma, nejsou dány podmínky pro stanovení penále, nýbrž jen "přiměřené" pokuty. Uplatnění "postihu formou penále za opožděnou registraci k DPH" považuje proto stěžovatel za neoprávněnou diskriminaci "skupiny plátců, kteří opožděnou registrací nezpůsobili daňovou újmu oproti těm, kteří daňový výnos zkrátili"; k tomu pak odkazuje na příslušnou "změnu úpravy zákona č. 588/1992 Sb.", jenž byl podle jeho názoru "následně změněn v duchu výše vysloveného názoru". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti též mnohokrát výs