III.ÚS 1412/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1412/24 ze dne 3. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Arcibiskupství pražského, se sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024, č. j. 28 Cdo 211/2024-267, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2023, č. j. 72 Co 96/2023-224, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2022, č. j. 43 C 521/2021-176, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2. hlavního města Prahy, a 3. městské části Praha 12, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem konkrétního pozemku zapsaného pro obec Praha v katastrální území Cholupice (dále jen "pozemek"). Stěžovatel tvrdil, že jako součást Církve římskokatolické je oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání). Dokládal, že jde o původní majetek církve dle § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Vlastnické právo k pozemku bylo v katastru nemovitostí vedeno na základě multiplicitního zápisu jak pro stěžovatele, tak pro vedlejší účastníky 1 a 2. Pro vedlejšího účastníka 3 byla v katastru nemovitostí zapsána svěřená správa nemovité věci ve vlastnictví obce (hlavního města Prahy). Stěžovatel tvrdil, že vlastnické právo k pozemku nabyl ex lege podle § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání, neboť ke dni 1. 1. 2013 nedošlo na základě aktů orgánů veřejné moci ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící oprávněné osobě. Zároveň tvrdil, že zápis vlastnického práva vedlejších účastníků byl v katastru nemovitostí proveden neoprávněně. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. 4. Městský soud v Praze (dále "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. 5. Soudy dospěly k závěru, že byl prokázán přechod vlastnického práva k pozemku na stát, neboť byl nejpozději ke dni 1. 10. 1948 převzat do vlastnictví státu na základě zákona č. 142/1947 Sb. a v rámci něho vydaných rozhodnutí Ministerstva zemědělství. Stěžovatel tak byl zbaven vlastnického práva před nabytím účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání. Ke zrušení evidence vlastnického práva stěžovatele v tehdejší evidenci nemovitostí došlo v roce 1979, kdy byl jako vlastník pozemku zapsán stát. 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele meritorně projednal, neboť v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny aplikační předpoklady pro nastoupení nevyvratitelné právní domněnky upravené v ustanovení § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání. Tou je dle Nejvyššího soudu mj. kontinuita evidovaného vlastnického práva. Stěžovatel však nebyl mezi lety 1976 a 2007 jako vlastník v katastru nemovitostí evidován. Duplicitní či triplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nelze řešit v režimu § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání a znemožňuje nabytí vlastnictví ex lege ke dni účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání. Zapsání stěžovatele v roce 2007 při obnově katastrálního operátu do katastru nemovitostí jako vlastníka (jako triplicitní zápis vedle státu a hlavního města Prahy) nestačí ke splnění podmínky podle § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel rekapituluje průběh sporu, tvrdí, že výklad § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání byl obecnými soudy vyložen nesprávně. Nejvyšší soud postupoval v rozporu se zásadou in favorem restitutionis. Z rovnocenných výkladových alternativ zvolil výklad, který je vůči restituentům méně příznivý. Obecné soudy neposkytly ochranu vlastnickému právu stěžovatelky konstituovanému ex lege. 8. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že jednání totalitního státu nelze vykládat k tíži obětí majetkových křivd. Restituční předpisy nelze použít ke zpochybnění dosud nezpochybňovaného vlastnického práva stěžovatele. Při výkladu právního předpisu je třeba respektovat účel zákona, historii jeho vzniku, systematické souvislosti a ústavně právní principy. Soudy nejsou vázány pouze doslovným zněním zákona. Ústavní soud může napravit takový výklad podústavního práva, který je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, například z důvodu přepjatého formalismu opomíjejícího smysl a účel práva samotného. 9. Stěžovatel rozporuje závěr dovolacího soudu, že § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání nezakotvuje restituční postup, ale určité beneficium spočívající ve vlastnictví ex lege, tudíž je snížen dopad zásady in favorem restitutionis. Ze systematiky zákona stěžovatel dovozuje opak. Na restituční povaze § 18 odst. 2 nic nemění ani skutečnost, že způsob ochrany práv oprávněné osoby je technicky jinak uchopen, než v případě naturální restituce podle § 3 až 14 zákona o majetkovém vyrovnání. 10. Stěžovatel uznává, že mezi lety 1979 až 2007 zápis stěžovatele jako vlastníka v katastru nemovitostí chyběl. V řízení se ale nepodařilo prokázat, na základě jakých listin došlo v roce 1979 k zápisu vlastnického práva státu. Stát tedy podle stěžovatele v minulosti nedoložil katastru nemovitostí přechod majetku podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. To umožnilo stěžovateli postupem podle ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), nechat v roce 2007 zapsat své vlastnické právo. 11. Závěry Nejvyššího soudu by mohly vést ke zpochybnění vlastnictví v situacích, kdy oprávněná osoba nebyla v katastru nemovitostí zapsána kontinuálně. 12. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem, že uplatnění § 18 odst. 2 brání multiplicitní zápis vlastnického práva. Stěžovatel nezpochybňuje, že splnění podmínky formálního zápisu do katastru nemovitostí se může jevit jako pochybné, ovšem podobně pochybný je zápis vlastnického práva státu a hlavního města Prahy (vedlejších účastníků 1 a 2). Připomíná, že podle judikatury Nejvyššího soudu je v případě řešení sporu mezi duplicitně zapsanými vlastníky nutné vycházet z povahy nabývacího titulu, který svědčí těmto vlastníkům. Pokud by nabývací tituly dalších vlastníků nemohly obstát, nemůže nesprávný zápis vlastnického práva znevýhodnit restituenta, který měl pozemek nabýt na základě zákona. 13. Uvádí-li Nejvyšší soud, že multiplicitní zápis nebrání stěžovateli se domáhat restitučního nároku podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, bylo by možné tímto způsobem argumentovat i v případě výhradního zápisu restituenta v katastru nemovitostí, čímž by došlo k popření smyslu § 18 odst. 2. 14. Soudy tak porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces vadným výkladem zákona a právo vlastnit majetek, neboť neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s