III.ÚS 1448/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1448/25 ze dne 17. 7. 2025 Omluvitelnost důvodu pro zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Polabská stavební CZ, s. r. o., sídlem Oseček 87, zastoupená Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2477/2023-20 ze dne 18. února 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 39/2023-62 ze dne 27. února 2023 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. EPR 169397/2022-50 ze dne 3. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A-RATIO SE, sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Bohumírem Bouškou, advokátem, sídlem Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Stěžovatelce se povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení neukládá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Skutkové okolnosti a obsah rozhodnutí 2. Vedlejší účastnice se u Okresního soudu v Nymburce domáhala po stěžovatelce návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím. 3. Částku po stěžovatelce požadovala jako smluvní pokutu, na jejíž zaplacení mělo vzniknout právo třetím osobám (objednatelům) na základě smlouvy o dílo (zhotovení rodinného domu včetně dalších úprav) v souvislosti s tvrzeným prodlením stěžovatelky s dokončením díla. Objednatelé spornou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty vedlejší účastnici postoupili. Jelikož sami neuhradili doplatek ceny díla, požadovala po nich stěžovatelka předtím návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) zaplacení 174 950,35 Kč. Řízení bylo skončeno uzavřením smíru, který schválil Městský soud v Praze usnesením č. j. 11 Co 228/2021-58 ze dne 13. října 2021. Jednou z námitek, které objednatelé uplatnili, bylo, že stěžovatelka v návrhu na vydání EPR neoznačila jejich právního zástupce, ač o zastoupení věděla z předchozí komunikace (bod 4 usnesení městského soudu). Tímto právním zástupcem byl týž advokát jako advokát, který v nyní posuzované věci podával návrh na EPR za vedlejší účastnici. 4. V tomto formulářovém návrhu vedlejší účastnice zastoupená oním advokátem, v části týkající se žalované strany (stěžovatelky) v kolonce "Zástupce" vyplnila, že žalovaná (stěžovatelka) je zastoupena advokátem Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M. Vedlejší účastnice vycházela z toho, že advokát stěžovatelku zastupoval při mimosoudním řešení sporu. Plnou moc udělenou stěžovatelkou advokátovi vedlejší účastnice k návrhu nepřiložila. 5. Okresní soud návrhu vedlejší účastnice vyhověl a 12. července 2022 vydal EPR. Nedostatkem plné moci pro "vyplněného" zástupce žalované strany (stěžovatelky) se nezabýval. Do znění EPR generovaného pomocí aplikace CEPR se automaticky z návrhu převzal do záhlaví údaj o tom, že stěžovatelka (žalovaná) má zástupce. Soud tento údaj (manuálně) neodstranil a EPR vydal ve znění, jako by stěžovatelka byla v řízení zastoupena. Při doručování EPR pak vůči stěžovatelce ale přistupoval jako k nezastoupené a EPR doručoval jen jí, nikoli (i) v záhlaví EPR uvedenému advokátovi. 6. EPR byl stěžovatelce prostřednictvím datové schránky doručen 14. července 2022. Stěžovatelka v zákonné lhůtě proti EPR nepodala odpor. 7. Údaj ze záhlaví EPR, že stěžovatelka je zastoupena advokátem, okresní soud (vyšší soudní úřednice) jako zjevnou chybu opravil usnesením č. j. EPR 169397/2022-10 ze dne 15. září 2022. Usnesení doručil stěžovatelce 16. září 2022. Opravné usnesení pak opravil (vyšší soudní úřednice) dalším opravným usnesením č. j. EPR 169397/2022-45. První opravné usnesení stěžovatelka napadla podáním označeným jako odvolání (o jehož přípustnosti byla poučena). Krajský soud v Praze odvolání odmítl usnesením č. j. EPR 16397/2022-49 pro nepřípustnost. Tím, zda by podání označeného vlivem špatného poučení jako odvolání mohlo být posouzeno jako námitky, se nezabýval. Stěžovatelka se proti odmítnutí odvolání již nijak nebránila. 8. Dne 19. září 2022, tedy záhy poté, co stěžovatelka obdržela první opravné usnesení, podala stěžovatelka návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odporu a spojila s ním zmeškaný odpor. Návrh odůvodnila tím, že předpokládala, že bude EPR doručen jejímu zástupci, byl-li uveden v záhlaví rozhodnutí, a že ten poté podá proti EPR odpor. Postupem soudu byla uvedena v omyl. 9. Okresní soud (vyšší soudní úřednice) zmeškání lhůty pro podání odporu nejprve prominul. Na základě námitek vedlejší účastnice rozhodnutí posléze změnil (soudkyně) napadeným usnesením tak, že zmeškání lhůty se nepromíjí a návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání odporu zamítl. 10. Okresní soud (soudkyně) shledal, že stěžovatelkou uvedený důvod nemůže sám o sobě být omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty. Stěžovatelka náležitě nedbala svých práv a neověřila u svého právního zástupce, že odpor bude podán. Ač soud pochybil, nešlo o takové pochybení, které by mohlo být důvodem pro prominutí zmeškání lhůty k podání odporu. Uzavřel, že stěžovatelka nemohla důvodně předpokládat, že právní zástupce bude ve věci podávat odpor bez znalosti stanoviska stěžovatelky a jejího pokynu, jak ve věci postupovat. 11. Krajský soud usnesení okresního soudu (soudkyně) k odvolání stěžovatelky potvrdil. Upozornil, že stěžovatelka měla svá práva střežit s tím, že na ni jako podnikatelku klade soukromé právo obecně vyšší nároky. Byl-li jí doručen EPR, měla se zajímat o to, zda byl doručen taktéž zástupci, případně jej oslovit, jak postupovat. Stěžovatelce navíc nic nebránilo odpor podat sama, jde o jednoduchý úkon bez potřeby odborných znalostí. Podle krajského soudu tedy o omluvitelný důvod nešlo. 12. Stěžovatelka rozhodnutí krajského soudu napadla dovoláním, které Nevyšší soud napadeným usnesením zamítl. Předpoklad stěžovatelky o právním zastoupení považoval za zcela neopodstatněný. Poukázal na to, že doručení EPR bylo prvním úkonem soudu vůči ní a ona žádné úkony vůči soudu neučinila. Nebyl tudíž jakýkoliv prostor domnívat se, že soudu byla předložena plná moc dokládající její právní zastoupení. Jelikož se nemohla domnívat, že je zastoupena, nemohla s ohledem na § 50b odst. 1 občanského soudního řádu ani předpokládat, že EPR, který jí byl doručen, bude doručován i advokátovi. A i kdyby ano, jen stěží se mohla domnívat, že právní zástupce podá odpor bez porady s ní a bez jejího pokynu. Pasivitu stěžovatelky hodnotil jako vylučující omluvitelnost důvodu, pro který stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání odporu. III. Argumentace stěžovatelky 13. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí odepřely přístup k soudu, ačkoliv nešlo o nedbalost stěžovatelky, ale výlučně chybný postup orgánu veřejné moci. Za pochybení okresního soudu se proto cítí sankcionována. 14. Ve sporu s vedlejší účastnicí ji od počátku (již před zahájením soudního řízení) zastupoval advokát na základě generální plné moci, která jej opravňovala k zastupování a činění procesních úkonů i v jakémkoli soudním řízení. Stěžovatelka proto spoléhala na to, že věc přebírá její právní zástupce a případné procesní úkony, zejména podání odporu, učiní výhradně on. Jednala tak přiměřeně tomu, o čem ji soud vyrozuměl. Okresní soud pochybil tudíž jak procesně, tak v rovině předvídatelnosti řízení a právní jistoty. Stěžovatelka má za protiústavní, aby následně soud odepřel omluvit stěžovatelčin omyl, který byl vyvolán jeho vlastním jednáním. Namítá, že po účastníku řízení nelze požadovat, aby sám přehodnocoval správnost úředního sdělení o existenci právního zastoupení a aktivně zajišťoval něco, co z logiky věci očekává od právního zástupce. Vyjadřuje přesvědčení, že rigidní výklad procesních pravidel v hraničních případech nesmí být spravedlivému rozhodnutí překážkou. 15. Krajský soud podle stěžovatelky poté přepjatě formalisticky vyložil zásadu vigilantibus iura scripta sunt a pominul faktické okolnosti případu i ústavní rozměr věci. Argument týkající se vyšší povinnosti právní bdělosti podnikatele použil krajský soud mechanicky. Přehlédl kontext, že pasivita stěžovatelky nebyla výrazem nedbalosti, ale důsledkem důvěry v procesní pravidla a předvídatelnost soudního postupu. 16. Následně ani Nejvyšší soud nebral v potaz legitimní očekávání stěžovatelky a pochybení okresního soudu nepřikládal žádnou právní relevanci. Závěry Nejvyššího soudu tudíž považuje za nedostatečné. IV. Předpoklady řízení před Ústav