III.ÚS 1460/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1460/25 ze dne 10. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Miloslavy Švaříčkové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025 č. j. 30 Cdo 3189/2024-426, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2024 č. j. 39 Co 134/2024-399 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. března 2024 č. j. 63 C 232/2022-230, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Přestože posuzované řízení trvalo 5 let, 6 měsíců a 5 dnů, byla tato délka s ohledem na jeho složitost přiměřená. Zohlednil, že vzhledem k délce trvání společného jmění manželů bylo třeba vypořádat řadu právních vztahů a provést poměrně obsáhlé dokazování, probíhala mediace a řízení bylo dvojinstanční. Stěžovatelka opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyjádření či doplnění tvrzení, bylo též třeba ji vyzývat k odstranění vad podání a svá tvrzení a důkazní návrhy opakovaně doplňovala. Postup soudů byl naproti tomu po celou dobu řízení relativně plynulý a prostý průtahů. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. S ohledem na zjištěný skutkový stav, který stěžovatelka ani nerozporovala, byla délka posuzovaného řízení přiměřená. Ze samotné skutečnosti, že řízení mělo pro stěžovatelku zvýšený zájem, nebylo možné usuzovat splnění podmínek pro přiznání finančního odškodnění. Stěžovatelkou uvedená judikatura na věc nedopadá, neboť se týkala výše přiznané náhrady. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Zdůraznil, že přípustnost dovolání nemohl založit pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Úvahy stěžovatelky o automatické nepřiměřenosti délky řízení, trvalo-li posuzované řízení 5,5 roku, neodpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Podle této judikatury při posouzení nepřiměřenosti délky řízení soud vedle jeho objektivní délky a předmětu řízení vychází i z dalších určujících kritérií. Až na základě takové úhrnné úvahy může učinit závěr o tom, zda řízení bylo či nebylo nepřiměřeně dlouhé. K závěru o automatické nepřiměřenosti délky řízení s ohledem na jeho trvání nedospěl ani Ústavní soud ve stěžovatelkou uvedených nálezech. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Trvá-li civilní řízení 5,25 roku na jediné instanci je takový závěr projevem denegatio iustitiae. Posuzované řízení pro ni přitom mělo zvýšený význam a jako takové mělo být projednáno přednostně. Napadená rozhodnutí navíc porušují princip právní jistoty. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2952/2014 mimo jiné vyplývá, že smysl krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat. Délka řízení v právě posuzované věci je ještě 2,7 krát delší. Lze nalézt řadu rozhodnutí, ve kterých soudy považovaly délku řízení za nepřiměřenou, ačkoliv byla kratší než řízení v právě posuzované věci [např. nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473), nebo ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759)]. Stěžovatelka dále uvedla řadu rozhodnutí (zejm. obecných soudů), která toto tvrzení podle ní dokládají. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu i se závěry vyslovenými v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 9. 2023 ve věci Spieler proti České republice, stížnost č. 55312/22. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 7. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Pro případy, kdy je toto právo porušeno, vytvořil zákonodárce prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků. Tento institut slouží k naplňování ústavních záruk spravedlivého procesu. Mají-li totiž soudy nebo správní orgány dostát své povinnosti a poskytnout jednotlivci, jenž se na ně obrátí v důvěře v jejich rozhodování, účinnou ochranu jeho právům, je zřejmé, že tak musí učinit v určitém (s ohledem na konkrétní okolnosti) přiměřeném časovém rámci [srov. nálezy ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15 (N 84/77 SbNU 237), bod 16, nebo ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551), bod 31]. 8. V právě posuzované věci rozhodnutí obecných soudů stojí na posouzení přiměřenosti délky soudního řízení, za které se stěžovatelka domáhá náhrady újmy. Posouzení přiměřenosti délky řízení je přitom otázkou výkladu a aplikace práva, zejména pak § 13, resp. § 22, a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústavní soud přitom mnohokrát zopakoval, že výklad a aplikace podústavního práva je primárně věcí obecných soudů. Ve své judikatuře definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nálezy ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 (N 88/89 SbNU 331), bod 26, nebo ze dne 24. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 1617/24, bod 15]. 9. Argumentace stěžovatelky směřuje primárně právě proti posouzení přiměřenosti délky. Podle ní nepřiměřenost vyplývá již ze samotné délky řízení (přes 5,5 roku). Judikatura Ústavního soudu s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovodila, že přiměřenost délky řízení je nutno posoudit vždy ve světle konkrétních okolností daného případu, přičemž se berou v potaz zejména následující kritéria: počet stupňů soudní soustavy, které se případem zabývaly, složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele [srov. nález ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1822/14 (N 75/77 SbNU 119), bod 30, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96, § 43]. 10. V právě posuzované věci obvodní soud zohlednil zejména složitost řízení včetně procesu dokazování, dvojinstančnost, mediaci, to, že řízení probíhalo v době pandemie COVID-19, což vedlo k odročení jednání soudu ve věci, opakované žádosti stěžovatelky o